Filosofie a Boží Trojice

pondělí 16. červenec 2012 08:00

Na rozdíl od častých úvah, zda jde paradoxně znějící křesťanské dogma filosoficky tedy čistě rozumově dokázat, pokusím se zamyslet nad tím, jak by asi bylo filosofii, kdyby tohoto dogmatu nebylo.

K následující úvaze mě přiměla skutečnost, kterou jsem si uvědomil při četbě nedávno vydaného překladu muslimského filosofa Ibn Rušda alias Averroa (1126-1198). Muslimská nebo chceme-li islámská filosofie (falsafa) není něco, co by bylo pro toto náboženství typické. Dějiny islámu znají poměrně krátké období, o kterém lze říci, že racionální spekulace čili filosofie skutečně kvetla. Je to období zhroba 9.-12. století. Je zajímavé, že podobná situace je i v judaismu. V biblických dobách něco jako filosofie (aspoň v tom smyslu, v jakém o ní obvykle v našem kulturním kontextu mluvíme) v podstatě neexistovalo. Na přelomu letopočtů se nakrátko židovská filosofie objevila, ale brzy vymizela. A jediné období, kdy se znovu nakrátko objevila, byl středověk, tedy období blízké filosofii islámské.

Otázka proč se filosofie v křesťanské kultuře drží jako cosi bytostně přítomného a potřebného, a proč je tomu v kulturách judaismu a islámu jinak, je bezpochyby zajímavá, nicméně velice obtížná. Pokusím se předložit jednu možnou odpověď, která je inspirovaná úvahami C. V. Pospíšila z jeho rozsáhlé monografie Jako v neboi, tak i na zemi, kde mj. upozorňuje na souvislosti poodoby společnosti a víry touto společností sdílené. Autor se v této knize zaměřuje hlavně na podobu společnosti a na schopnost uznat a unést legitimní pluralitu a diverzitu. Pokusím se udělat jiný krok a místo klasického promýšlení teoretické závislosti teologie na filosofii (neboť filosofie dává teologii do značné míry metodologii, nástroje myšlení apod.), poukážu na možnou závislost filosofie na teologii, nikoli ovšem závislost metodologickou nebo obsahovou, ale spíše společenskou. A to konkrétně na teologii křesťanské. Jednoduše řečeno: Kde se věří v Boží Trojici (nebo se alespoň dříve věřilo a společnost z toho dosud více či méně vědomě vychází), tam se daří filosofii. Proč?

Paradoxně znějící dogma o třech Osobách v Jediném božství, tedy o jakési koexistenci jednoty a plurality, představuje východisko mnoha zajímavých úvah. Ponechávám stranou všechna teologická vysvětlení i apologetické obhajoby této víry a soustředím se pouze na poukaz na některé jeho důsledky. Bůh Otec je obvykle chápán jako Stvořitel, Zákonodárce, Autorita. Bůh Syn jako Vykupitel, ale také jako božský Rozum. Koneckonců Janovo evangelium ho označuje mnohovrstevnatým řeckým slovem LOGOS, tedy slovo, rozum, definice, důvod... A Bůh Duch svatý je zase chápán jako láska a také (metaforicky) jako oheň, tedy zdroj spontaneity, inspirace...

Křesťanství je prostě náboženství, které díky svému trojičnímu monoteismu staví na jednu roveň božství, a tedy i na stejnou rovinu významu a důležitosti atributy jako autorita, zákon, rozum, láska atd. V dějinách křesťanství také máme všechny tyto prvky pěkně pohromadě. Důraz na autoritu Boží, na Boží zákon a s tím související přikázání, pravidla a koneckonců i církevní zákonodárství. Důraz na rozumnost stvoření, na možnost hledat ve stvoření rozumné důvody, které jsou stopami jeho Tvůrce (velmi dobře to ilustruje začátek listu Římanům). Důraz na spontaneitu a hledání nových cest, ocenění člověka "Duchem puzeného" k novým myšlenkám, novým způsobům jednání, novým cestám. Mezi těmito důrazy existuje samozřejmě pnutí, které je ale povětšinou tvořivé a v dlouhodobé perspektivě nezískává ani jeden z těchto důrazů navrch, nestává se důrazem absolutním a nepohlcuje ostatní dva.

V judaismu nebo islámu, tedy v náboženstvích co do kulturního a geografického rámce velmi blízkých, existuje velmi silná tradice právní. Nejsem profesionální religionista, ale pokud se příliš nepletu, je islám a jeho chápání vztahu člověka k Bohu především formován myšlenkou zákona a práva, a jeho etika je do značné míry právnicky založená. V judaismu je dle mého soudu podobná situace, ale nikoli tak striktně. Zatímco na přelomu letopočtů nacházíme u helénizovaných židovských myslitelů (Filón) myšlenky o Božím slovu (LOGOS), ve středověku a pak v novověku nacházíme více než důrazy racionální spíše tendence mystické a charismatické (kabala, chasidismus apod.). Nikoli překvapivě však v této novější době nacházíme nikoli myšlenky o Božím LOGOS, ale spíše představu Boží slávy, záře...

Pokud se pokusíme o paralelu s křesťanskou trinitární vírou, pak islám se od jakékoli plurality v Bohu ostře distancuje a pokládá ji za nepřijatelný kompromis s radinálním monoteismem. Judaismus je v tomto umírněnější a byť je daleký víře v Trojici, dokáže mluvit o Božím LOGOS nebo o Boží slávě neboli šekině. A historie ukazuje, že když se mluví o logu, dělají to filosofové, když o šekině, dělají to charismaticky a na první pohled až bláznivě jednající chasidé.

Tu a tam se samozřejmě objeví významnější filosofická nebo mystická doba, osobnost, důraz..., asi proto, že je to vyjádření jakési obecně lidské nutnosti a potřeby. Nicméně Bůh, který je striktně jediný a jeho hlavním atributem je autoria a zákon, něčemu takovému příliš nepřeje. Proč šťourat lidským malým rozoumkem do toho, co už Bůh dobře stanovil a předepsal (známý výrok před spálením alexandrijské knihovny: Buď je tam to, co ve svaté knize, a pak je to stejně zbytečné, nebo je tam něco jiného, než je ve svaté knize, a pak je to nebezpečné a rouhavé. Tak jak tak je to k ničemu)? Proč přicházet s něčím novým a popouštět příliš uzdu fantazie, inspirace, spontaneity? Vždyť máme autoritu, pravidla, zákony, kterými se máme řídit. Co je nad to, je ze zlého.

Netvrdím tím samozřejmě, že existence filosofie dokazuje správnost křesťanské víry v Boží Trojici. Jen se ptám, neboť to stojí za zamyšlení: Není náhodou západní kultura, která je historicky formovaná především křesťanstvím, tak bohatá na filosofii i na tvořivost a spontaneitu právě díky tomu, že křesťanský Bůh je nejen Zákonodárce, ale i Rozum a Inspirace?

 

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00