O důstojném slavení Mše

čtvrtek 28. červen 2012 08:00

Malé zamyšlení nad tím, co je pro katolické křesťany středobodem jejich slavení. Upozorňuji předem, že jde o text spíše vnitrokatolický než nějaká veřejná prezentace či polemika. Proto prosím eventuální čtenáře nekatolíky, aby na to brali ohled při četbě a hlavně v diskusi, pokud k ní dojde.

 

V poslední době můžeme na webových stránkách vidět řadu textů ze strany členů i příznivců Kněžského bratrstva sv. Pia X. (tzv. lefébvristů, dále je budu označovat jako "příznivci FSSPX", což je latinská zkratka kněžského bratrstva). Velká část z těchto textů se týká katolické mešní liturgie. Pokusím se proto o pár poznámek k tématu. Myslím, že důležitost tématu k tomu vybízí. A na začátku prázdninového období, kdy lidé jezdí po různých místech a poutích, stojí jistě za úvahu.

Před cca 15 lety se v katolické veřejnosti začaly výrazněji projevovat hlasy požadující umožnění starší formy slavení Mše sv. Nepřesně se jí říká "tridentská", správněji by to mělo být Mše podle Misálu z r. 1962 nebo - podle vyjádření současného papeže - mimořádná forma slavení Mše sv. Tato forma totiž není vymyšlená Tridentským koncilem, je mnohem starší. Tridentský koncil ji pouze vyzvedl, reformoval a silně rozšířil. Reforem zaznamenala ostatně v dějinách více, nicméně všechny reformy byly relativně umírněné. Katoličtí tradicionalisté tvrdí, že reforma po Druhém vatikánském koncilu vlastně nebyla reforma, ale nahrazení této liturgie liturgií novou. A s nimi souhlasí i řada katolických progresistů s tím rozdílem, že v tom nevidí krizi a zlo, ale výdobytek a pokrok. Jiní pak říkají, že šlo o reformu velkou, ale že ritus (obřad) zůstal zachován, ke změně došlo pouze ve způsobu realizace tohoto ritu, tedy v mešním řádu (ordo missae). Nechejme teď hodnocení osobám povolanějším a vraťme se k oněm požadavkům umožnit slavení Mše sv. dle starší formy. Tehdy před 15 lety se takové hlasy ozývaly především z české větve mezinárodní organizace Una voce, což je jakési hnutí římských katolíků, kteří se hlásí ke starší formě Mše sv. a vůbec k výraznějšímu ocenění starších forem života církve.

 

Tehdy jsem se v redakční radě Perspektiv dohodl s kolegy, že se na toto téma více zaměřím, a připravil jsem řadu článků, mj. i velký rozhovor s tehdejším předsedou Una voce v ČR. To nejzajímavější pro mě ale byly rozhovory se staršími lidmi, kněžími i laiky, kteří pamatovali starší formu Mše sv. ze svého dětství nebo rané dospělosti. Nebylo jich málo a jejich svědectví bylo docela zajímavé. Vzpoměl jsem si na něj v tento čas, když hlasy kritizující novou formu slavení Mše sv. (neboli formu řádnou) opět nabývají na síle. Tentokrát nikoli ze strany Una voce, ale především ze strany příznivců FSSPX.

FSSPX je kněžské bratrstvo, které založil arcibiskup Lefébvre, a které se dostalo do schismatu vysvěcením 4 biskupů bez svolení papeže na konci 80. let. Dlužno říci, že bratrstvo se vždy pokládalo za platnou součást katolické církve, neuznávalo exkumunikaci, kterou si jejich biskupové oním svěcením přivodili a obhajovali svůj status a jednání stavem krajní nouze. Opět nehodnotím a přenechávám to jiným. Jen stojí za zmínku, že jsme se za těch cca 15 let dostali ze situace, kdy hlavní slovo mělo hnutí vnitrocírkevní bez nějakých církevních trestů, pouze tradicionalisticky zaměřené, k situaci, kdy lze slyšet především kanonicky problematickou organizaci (exkomunikace byly zrušeny, nicméně plná jednota je stále ještě před námi). Je otázka, jestli se věc u nás nemohla obejít bez tohoto vyhrocení.

 

Jednou z klasických námitek příznivců FSSPX proti současnému   stavu liturgie je mírně řečeno přílišná tvořivost kněží i laiků. To samozřejmě nejsou námitky hlavní - těmi jsou údajný nedostatek úcty, redukce obětního charakteru Mše sv. a její redukce na posezení u jídla atd. Ona profanace a ignorování liturgických předpisů a rubrik je nicméně pro řadu zastánců FSSPX jedním z důsledků zásadních změn v chápání Mše, k nimž po posledním koncilu došlo.

Sám se přiznám, že nesdílím názor o redukci obětního charakteru Mše sv. V liturgických textech je jasně zdůrazňována a vyjadřována. To, že se Mši říká i jinými slovy - hostina, večeře Páně apod. neznamená popření obětní povahy Mše. Je to pouze poukaz na jiné, třeba méně významné, ale reálné, rysy Mše. Koneckonců, kdyby se nesmělo Mši říkat jinak než "oběť", byl by to velký problém i pro řadu novozákonních textů, kde se o ní mluví jako o "lámání chleba." Vraťme se ale k oné vnější formě, která je velmi důležitá, k úctě a profanaci svátosti nejsvětější. Podíváme-li se na obrázky jako jsou zde okolo textu (a podobných můžeme na internetu najít celou řádku - a příznivci FSSPX na ně rádi ukazují), vypadá situace současné mešní liturgie opravdu děsivě.

 

Přitom před koncilem bylo slavení Mše sv. úplně něco jiného, jak ukazují pro změnu obrázky výše. Úcta a důstojnost k Bohu a k jeho dílu spásy, vědomí přítomnosti Boží apod. se nedá s "mešním lehárem" nebo šaškováním u oltáře vůbec srovnávat. S tím nelze než souhlasit. Nicméně se mi do duše vkrádá určité podezření:

Já sám nechodím jen do jednoho kostela na vesnici, dostanu se ladaskde a to i do zahraničí. Byl jsem na Mších všude možně v republice, byl jsem i v Německu, Belgii, Anglii, Holandsku, USA atd. Chodil jsem do kostelů, které byly po ruce a takovéhle opičárny jsem nikdy nezažil. Pochybuji, že by to bylo někde normální v míře, která by se vymykala statistické odchylce odpovídající běžné míře blbosti populace.

Je ale pravda, že je leckde slavena Mše sv. bez ohledu na posvátnost, úctu a vyjímečnost. Je to často strohé, civilní a nezřídka také užvaněné (kromě Itálie, kde je Mše někdy odsloužena tak rychle, než se člověk stačí zorientovat).

Když si vzpomínám na debaty s těmi staršími lidmi o předkoncilní liturgii, neslyšel jsem nikdy o šašcích nebo velikonočních zajíčkách u  oltáře. Nicméně jsem slyšel o případu z první republiky, kdy dva poměrně významní kněží po diskusi o hlubokém prožití vánoční Mše šli dotyční sloužit Mši do chlívku (sloužil ji samozřejmě jen jeden z nich, neboť koncelebrace ještě nebyla) - kozího, protože vola a oslíka na faře neměli. Prý to byl obrovský duchovní prožitek, ale: jeden z nich byl kvůli tomu prý suspendován. Pravda, dnes by ho asi nesuspendovali, neboť poměry se mění a uvolňují, ale faktem zůstává, že blbiny lidi napadají bez ohledu na platný mešní obřad či řád.

 

Na druhé straně ale bylo spousta takové té všední liturgické šedi, analogické k tomu, co vidíme v kostelích dnes. Když slouží Mši pan nuncius (viz obrázek), je to bezpochyby Mše slavná a důstojná, ale třetí nedělní Mše uhoněného faráře kdesi na vesnici, už taková sláva být nemusí. A nebyla ani kdysi. Jeden pán, který jeko kluk ministrovával v opatském kostele, se jen smál, když jsem mluvil o gregoriánském chorálu, neboť ten tehdy nikdy neslyšel. A o naučených říkankách latinských textů, kterým nikdo nerozumněl, se povídá také hodně. Na jednom z diskusních fór se jeden z diskutujících vyjádřuil, že to nebyla chyba obřadu, ale blbých lidí, kteří si to měli přečíst z misálku. To je pravda, ale na druhou stranu, podle svědectví řady lidí to nikdo moc nevyžadoval, nikdo moc nekontroloval, nikdo k tomu ty kluky u oltáře moc nevedl. Prostě jedná-li se o běžnou realitu, byla ta situace docela tristní, ostatně, podobně jako dnes. On šašek u oltáře není taky výmysl koncilu, ale blbost konkrétních lidí. A ta byla někdy velká. Na jedné vesnici na Moravě kněz pravidelně při Mši (před koncilem) předčítal farníkům své básně (ze Mše si nedovolili utéct, takže to museli poslouchat) a když někdo neposlouchal, tak se rozběsnil. Taky blbost konkrétního člověka. Ale blbostí zůstává. Byla ale i řada praktických problémů jiného typu. Jeden člověk mi vyprávěl, že měl problém, když přišel do kostela u jednoho kláštera. Mše byla v 10 hodin. Přišel v 10, Mše začala, ale na bočních oltářích sloužilo svou Mši v různém stádiu několik jiných kněží. Byla to pak trošku schizofrenie, když po pravici bylo proměněno a po levici nikoli... kam se má člověk uklonit?

Nechci řešit otázku srovnávání samotnách mešních obřadů, to je věcí povolanějších. Ale na základě dostupných informací a vlastní zkušenosti se domnívám, že nelze srovnávat liturgii pěstovanou ve více méně elitní skupině, s liturgií lidové církve. Věřil bych tomu, že dnes na svých tradičních Mších budou mít příznivci FSSPX větší míru soustředění, modlitby a úcty než je běžná nedělní farní Mše. Ale pokud bychom navrátili starší mešní řád a začala se sloužit tradiční liturgie plošně, úroveň znatelně poklesne. Nebude to všude jako v Jaidhofu nebo u Panny Marie Růžencové v Brně. Nebylo tomu tak před koncilem, nebude tomu ani dnes. Bohužel. Tím ale není vinen mešní řád. Ani ten starší, ani ten nový.

 

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00