Poučení z církevního majetku

pondělí 18. červen 2012 09:05

Okurková sezóna se pomalu blíží, ale politici nám dávají na vědomí, že se především blíží podzimní volby. Zdá se tedy, že hlavním tématem okurkové sezóny bude sněmovní obstrukční zápas o vyrovnání se s církvemi. Nechci řešit problém samotný, ale za zamyšlení stojí náš postoj k právu, který se v této hádce zřetelně projevuje.

Téma církevního majetku je samozřejmě mediálně vděčné a každý se cítí být odborníkem na historii a právo, aby se k němu "kompetentně" vyjádřil. V záplavě blábolů a řečí stojí za zmínku podívat se na výroky, které mají hlavu a patu. Ze strany odpůrců např. na blogy některých vysokých představitelů ČSSD, kteří nezpochybňují právní stránku věci, ale snaží se přistoupit k problému ze strany jistého politického vidění, ze strany zastánců pak věcný komentář kardinála Dominika Duky.

 

Já sám jsem katolík a myslím, že si dokážu docela dobře představit pozitivní i negativní důsledky majetkového narovnání s církvemi, o které teď jde. Znám celou řadu projektů, které církevní organizace pro společnost dělají, vím o mnoha památkových objektech, do nichž vložili podstatné částky běžní věřící, kteří rozhodně k boháčům nepatří. Vím také o řadě průšvihů, k nimž došlo blbostí nebo nemravností. Ale nejde mi teď o obhajobu té či oné strany - ať se politici a ČBK s ERC dohodnou. Katolík budu dál, ať už zákon odhlasován bude či nikoli. Ze současného sporu politiků bychom si ale mohli vzít podnět pro zamyšlení nad možnými obdobami této kauzy. Neboť ať si kdo chce co chce myslí, pravda je, že v církvích (a židovských obcích) má vláda poměrně umírněného partnera, který se snaží jít na konsensus a kompromis. V jiných případech tomu tak být nemusí a český občan by mohl být překvapen nad tím, co mu jím zvolení politikové navaří. Vezmu to v bodech.

1. Jak říkával blahé paměti bývalý ústavní soudce Cepl, pro demokracii je klíčová nikoli vláda lidu, ale vláda práva: "Do budoucna bychom se měli zaměřit na vládu práva, nikoli na vládu jedněch nad druhými, jakkoli demokraticky zvolených." Právě úcta k právu dává demokratické společnosti záruku stability a jistoty i v době, kdy se k vládě dostanou lidé ne zrovna dobře zvolení. Není tedy možné jen tak bez dalšího odůvodnění rozhodovat bez ohledu na to, co říkají zákony, a kde je spravedlnost.

 

2. Když jde o větší částky peněz nebo o zásadní přesuny pravomocí, vždycky platí, že je zrovna krize a nevhodná doba. Dnes máme finanční krizi, před časem jsme vstupovali do EU a byly jiné priority, které jsme neměli zanedbat, před tím jsme dávali do pořádku bankovní sektor, ještě dříve jsme museli řešit ekonomický propad, před tím jsme byli v plném proudu transformace, no a ještě před tím byl Husák a tím to končí. Jestli si někdo myslí, že je možné argumentovat nevhodnou dobou, krizí, choulostivou situací apod. v jakékoli podobné věci jako je majetkové narovnání, pak žije v iluzi. Každá doba je krize.

3. Nejproblematičtější na celé věci je ale jakási iluze státního absolutismu, která v řadě lidí (včetně politiků) zakořenila. Stát se řídí právem (viz bod 1, viz 1. článek 1. hlavy Ústavy ČR) a neprojde mu vše. Pokud si myslíme, že když něco udělá stát, že na něj nikdo nemůže, pak žije opravdu v iluzi. Jistě, státu mnohdy projde víc než jednotlivci, ale všechno má své meze. Stát není bůh, ale jeden z hráčů v právně-ekonomicko-politickém prostoru. Jestliže soud rozhodne, musí to stát respektovat. To, že se to v některých případech neděje, nebo se děje velmi pomalu a s průtahy, je nešvar, který do budoucna významně oslabuje vnímání lidí pro spravedlnost a vymahatelnost práva. Místo aby šel stát příkladem, stává se sám zločincem (neboť jak nazvat toho, kdo nerespektuje právo ani rozhodnutí soudu?). Už nás to stálo nejdednu arbitráž.

4. A tím se dostáváme k poslednímu bodu, který také spousta lidí jakoby ani neviděla: co si stát navaří, to si taky zaplatíme. Protože stát jsme my. Stát má spoustu peněz, ale ty nám napřed musí vytáhnou z kapes. Pokud chceme riskovat a podpoříme jednání státu, které povede v dlouhodobém měřítku k průšvihu a placení odškodného, zaplatíme to my. Takže pozor na to, co a koho podporujeme a volíme. Nejde jen o klasickou korupci, kterou je naše politická scéna celá prolezlá. Jde i o rozhodnutí státní moci, které se ukáží jako neudržitelné a protiprávní a jako takové si vyžádají velké finanční náklady na sanaci škod.

A tím se vracíme zpět k majetkovému narovnání s církvemi. Ať už dopadne jakkoli, berme vážně to, že nám kdysi soudruzi zavařili a tím, co všechno ukradli a zničili, dali základ pro velké problémy o 40-60 let později. A soudruzi byli tehdy demokraticky zvolení. To ovšem ještě neznamená, že měli právo dělat to, co dělali. Dejme si velký pozor na to, aby dnešní ... politici ... (skoro bych řekl soudruzi) zleva i zprava nepodlehli iluzi, že mohou všechno, a že právo a stát jsou oni. Nebo to budeme platit my nebo naše děti a vnuci. A vemte jed na to, že to bude zase v dobu z mnoha důvodů krizovou a nevhodnou.

 

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00