Vlčí dilema Evropského sjednocení

pondělí 2. duben 2012 08:00

Pamatuji se, jak jsme se po revoluci 89 dovolávali toho, že naše místo je v Evropě. Věděli jsme, že nepatříme na východ do Asie, ale na západ do Evropy. Teď je zase všechno trošku jinak. A navíc, skepse vůči Evropě není jen český fenomén. Lze vůbec ještě o EU mluvit jinak než ve schématu vyjádřeném odpudivým newspeakem eurooptimismus a eurohujerství?

Když Nečasova vláda odmítla podepsat pakt o rozpočtové odpovědnosti, část lidí jásala (nenecháme si Bruselem diktovat) a část nadávala (budeme za kverulanty a oslabíme politická spojenectví). Všichni se ale jakoby shodují v jednom: měřítkem správnosti či nesprávnosti podobných rozhodnutí je výhodnost. No ano, kdo by chtěl podepisovat to, co je nevýhodné... Ale výhodnost je termín zoufale mnohoznačný. Jde o výhodnost finanční, politickou, krátkodobou, dlouhodobou, jakou? Z toho, co člověk čte v novinách nebo na Internetu a slyší okolo sebe, se zdá, že jde hlavně o okamžitou finanční výhodnost, občas podepřenou i okamžitou výhodností politickou (ale většinou jen jako cestu k výhodnosti finanční). To je ale tragédie.

Evropská integrace není jen obchodní dohoda, která by si s kalkulem výhod a nevýhod vystačila. Měla by být postavena na vnímání Evropanů jako rodiny - odlišných, ale nám bližších než jsou ne-Evropané. Každý asi zná situaci, že má sice bratra nebo strejdu podivína, jehož životní styl je pro mě nepochopitelný, ale... jsou to mí příbuzní a já je mám rád. Navštěvujeme se, pomůžeme si, i když se v některých věcech moc nechápeme. Nemáme úplně společnou řeč, ale jsme si bližší než jiní. Současný evropský establishment tlačí evropské sjednocování nešťastným způsobem, jako brutální ideologický a sjednocující nátlak. To většině normálních lidí příjemné není. Asi by nám lezlo na nervy, kdyby nás někdo v rodině nutil, abych měl stejné žárovky jako strejda, který žije spokojeně v rozpadlé chalupě, a druhý strejda, který leští před luxusní vilou Mercedes. Podobně bychom se asi všichni dobře obešli bez sjednocování ekologických standardů našich vozů nebo kotle, kterým vytápíme své domy. Takový tlak může vés jen k jednomu: začneme si lézt na nervy a rodina se fakticky rozpadne.

Podobně EU dle mého soudu nepotřebuje masivní sjednocování a ideologické tlaky (těmi myslím např. nedávné prosazování jeslí). Potřebuje vnímání vzájemné blízkosti a příbuznosti. Pak bude připravena i na to, aby se v nouzi zachovala solidárně nebo bránila ohrožené spolu-Evropany. Tak jako pomůžeme příbuznému, kterého máme rádi a cítíme k němu jistý závazek, i když nám jinak leze na nervy a vystačíme si s jednou návštěvou za tři roky. To ale dnes bohužel není. Současný tlak na kritérium výhodnosti, kterým se hraje na voliče, a kterým se zakrývají i neoprávněné ideologické tlaky různých zájmových skupin, je vystaven nevyhnutelnému nebezpečí. Při jeho popisu bych si pomohl pojmem z teorie her, kterým je "vlčí dilema". Je to určitá variace na známé "vězňovo dilema". O co jde?

Představte si, že v místnosti sedí u samostatných stolků 100 lidí a mají před sebou jediné tlačítko. Úkol je prostý: v průběhu 1 hodiny nestisknout tlačítko. Pokud se to podaří a nikdo ho nestiskne, dostanou všichni 10 000. Pokud to někdo nevydrží a stiskne ho dřív, dostane on 100 a ostatní nic. Logické samozřejmě je, aby všichni hodinku počkali a slušně si vydělali, ale náš život moc logický není. Sedíme a vrtá nám hlavou: Co když někdo stiskne to zatracené tlačítko předčasně a já nebudu mít nic? není lepší dát přednost vrabci v hrsti před holubem na střeše a zmáčknout to sám? Lidi jsou přece pitomí, určitě se nějaký trouba najde. Přijdu o všechno, neměl bych tomu předejít a neurvat aspoň něco?

Nebo dokonce: To mají všichni tihle blbci okolo dostat stejně jako já 10 000? Ať třeba přijdu o hodně, ale budu mít víc než tihle outsideři a trumberové...

Jak to dopadne? Zkušenost z podobných pokusů nás učí, že byť je to proti zdravému rozumu a logice, vždycky se nějaký ten magor najde a hru předčasně skončí. Čím víc si to lidé uvědomují, tím rychleji k tomu opravdu dojde. Homo homini lupus, jak říkali staří latiníci a odtud tedy i název "vlčí dilema". Co má společného s Evropou? Všechno. Je nás hodně, někteří jsme chytřejší, někteří krásnější, někteří psychicky vyrovnanější, někteří zbožnější, někteří bohatší... A neumíme myslet na sebe navzájem jako na své příbuzné. Umíme jen kalkulovat a pohrdat chvíli těmi, co si vystačí s ouzem a olivami, chvíli těmi, co nosí péro za tyrolákem, chvíli těmi, kteří mluví nesrozumitelnou hatmatilkou a přehánějí to s kořením. Když řešíme problémy jen s pohledem na výhodnost, přepadají nás podobné myšlenky jako ve vlčím dilematu. Nevěříme, že jsme schopni táhnout za jeden provaz a ani necítíme pocit soudržnosti, který by naši nervozitu a nutkání "to zmáčknout" aspoň trošku moderoval.

Co s Evropou dnes? Řekl bych neřešit blbosti typu žárovek nebo banánů, nedráždit lidi sjednocování nesjednotitelného (pracovní morálka, zaměstnanost matek, hodnocení homosexuálnách vztahů apod.), ale pracovat na prevenci vlčího dilematu. Jak přesně postupovat? To nevím, nejsem politik. Ale vím jedno - že tak, jak je to dnes, to dlouho fungovat nebude.

 

 

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00