Tridentský koncil (5) - část 1-2

neděle 29. leden 2012 12:53

5. ZASEDÁNÍ
slavené 12. června 1546

DEKRET O DĚDIČNÉM HŘÍCHU

Posvátný ekumenický a všeobecný Tridentský koncil, právoplatně shromážděný v Duchu svatém za předsednictví tří legátů Apoštolského stolce, který chce znovu povolat bloudící a posilnit kolísající, v následování svědectví svatých Písem, svatých Otců a nejvýznamnějších koncilů, rovněž mínění i shodného úsudku samotné církve, aby naše katolická víra, „bez níž se není možné zalíbit Bohu“ (Žid 11, 6), byla očištěna od omylů a zůstávala ve své ryzosti celistvá a neporušená a aby křesťanský lid nebyl zmítán „každým větrem kdejaké nauky“ (Ef 4, 14), protože onen starý had, věčný nepřítel lidského rodu, vyvolal mezi mnoha zly, které uvádějí církev Boží v tyto časy ve zmatek, nejen nový, ale i starý spor o dědičný hřích a jeho odstranění, ustanovuje, vyznává a vyhlašuje o tomto dědičném hříchu následující:

1. Jestliže někdo nevyznává, že první člověk Adam, poté, co přestoupil v ráji Boží přikázání, ztratil ihned svatost a spravedlnost, v nichž byl ustaven, přitáhl na sebe pro urážku spočívající v tomto provinění hněv a nemilost Boží a s tím spojenou smrt, kterou mu předtím Bůh hrozil, a se smrtí spoutání v moci toho, „jehož byla od té doby říše smrti“ (Žid 2, 14), to znamená ďábla, a že byl celý Adam pro onu urážku spočívající v tomto provinění změněn k horšímu co do těla i duše, anathema sit.

2. Jestliže někdo tvrdí, že Adamovo provinění škodilo jen jemu samotnému, ale jeho potomstvu nikoli, a že ztratil od Boha přijatou svatost a spravedlnost pouze on, ale my už ne, nebo že nečistý hříchem neposlušnosti přenesl na celý lidský rod pouze smrt a tělesné tresty, ale hřích, který je smrtí duše, nikoli, anathema sit. Odporuje totiž Apoštolovi, který říká: „Skrze jednoho člověka, v němž všichni zhřešili (Řím 5, 12), totiž vešel do světa hřích a skrz hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny lidi.“

3. Jestliže někdo tvrdí, že tento Adamův hřích, který je co do původu jeden a přenáší se na všechny plozením, nikoli napodobováním, a který je každému vlastní, se odstraňuje silami lidské přirozenosti nebo pomocí jiného prostředku, než je zásluha jediného prostředníka, našeho Pána Ježíše Krista, který nás ve své krvi smířil s Bohem a „stal se nám spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1 Kor 1, 30), nebo kdo popírá, že samotná zásluha Ježíše Krista je dávána svátostí křtu, který je dospělým i dětem udělován podle řádného církevního obřadu, anathema sit. Neboť „není pod nebem žádného jiného jména daného lidem, ve kterém bychom mohli být spaseni“ (Sk 4, 12). Proto onen hlas: „Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa“ (Jan 1, 29). A dále: „Vy všichni, kteří jste byli pokřtěni, oblékli jste Krista“ (Gal 3, 27).

4. Jestliže tedy někdo popírá, že je třeba křtít novorozence, i když se narodili z pokřtěných rodičů, nebo kdo říká, že jsou křtěni na odpuštění hříchů, ale že se na ně z Adama nevztahuje nic z dědičného hříchu, co by sice bylo třeba pro dosažení věčného života očistit koupelí znovuzrození, z čehož plyne, že se u nich forma křtu na odpuštění hříchů chápe nikoli správně, ale mylně, anathema sit. Neboť to, co řekl Apoštol: „Skrze jednoho člověka, v němž všichni zhřešili, totiž vešel do světa hřích a skrz hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny“ (Řím 5, 12), se nesmí brát jinak, než jak to chápala všude rozšířená katolická církev. Podle tohoto pravidla víry jsou i děti, které samy nemohly spáchat žádný hřích, v souladu s apoštolskou tradicí skutečně křtěné na odpuštění hříchů, aby to, co bylo způsobeno zrozením, bylo znovuzrozením očištěno. Vždyť „nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3, 5).

5. Jestliže někdo popírá, že milost Ježíše Krista, našeho Pána, udělená ve křtu, odpouští vinu dědičného hříchu, nebo kdo tvrdí, že se neodstra-ňuje všechno to, co patří k podstatě hříchu, ale říká, že se to pouze setře nebo se to nepřičítá, anathema sit. Vždyť u znovuzrozených není nic, co by bylo Bohu odporné, protože „není žádného odsouzení pro ty, kteří byli vpravdě křtem pohřbeni spolu s Kristem ve smrt“ (Řím 6, 4), kteří „nežijí podle těla“ (Řím 8, 1), ale starého člověka vysvlékli a oblékli nového, který byl stvořen podle Boha (srov. Ef 4, 22n; Kol 3, 9n), a stali se nevinnými, neposkvrněnými, čistými, neporušenými a Bohem milovanými, „dědici Božími, spoludědici Kristo-vými“ (Řím 8, 17), takže jim nic nebrání ve vstupu do nebe. V pokřtěných však přetrvává žádostivost neboli troud, což tento posvátný koncil vyznává a chápe. Byla ponechána k zápasu, avšak těm, kteří s ní nesouhlasí, ale milostí Ježíše Krista jí zmužile odporují, neškodí. Ten, kdo zápasí podle pravidel, obdrží věnec (2 Tim 2, 5). Apoštol Pavel tuto žádostivost někdy nazývá „hříchem“ (srov. Řím 6, 12n; 7, 7.14-20). Posvátný koncil prohlašuje, že katolická církev tuto žádostivost označovanou jako hřích nikdy nechápala jako skutečný a vlastní hřích znovuzrozených, ale jako označení vyplývající z toho, že pochází z hříchu a k hříchu inklinuje. Jestliže však někdo smýšlí opačně, anathema sit.

Přesto však tentýž posvátný koncil prohlašuje, že nemá v úmyslu zahrnout do tohoto dekretu pojednávajícího o dědičném hříchu blahoslavenou a neposkvrněnou Bohorodičku Pannu Marii, a že mají být zachovány nařízení papeže Sixta IV. blahé paměti pod hrozbou trestů, které jeho nařízení obsahují a tímto koncilem jsou obnoveny.

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00