Černé labutě

pondělí 16. leden 2012 08:02

Začátkem každého roku si máme tendenci dávat předsevzetí. To, že je obvykle nenaplníme, je věc druhá. Nicméně samotný fakt dobré vůle něco se sebou dělat není špatný. Existují však i předsevzetí instituční. Různé úřady, firmy, školy a organizace plánují a dávají si cíle.

Je to rozumné? Částečně asi ano, protože na lidském jednání je typické právě to, že není bezdůvodné, ale nějak promyšlené a zacílené. Otázka „proč“ je jedním z hlavních motorů vývoje, vědy, společnosti a vlastně i života každého z nás. Jako mnoho jiných věcí má ale i naše plánování a kladení cílů své meze, které si vždycky dobře neuvědomíme a máme tendenci je překračovat.

Ve filmu Jak básníkům chutná život vystupuje postava učitele Hájka skvěle ztělesňující takové plánování, které překročilo rozumné meze. Dotyčný představuje svou vizi takhle:

„Vypracoval jsem síťový graf. Jedno navazuje na druhé. Náhody jsou vyloučeny, anebo se s nimi počítá. Pokud bude vzestup cen rovnoměrný, jako dosud, koupíme si první automobil za…, malý moment, … za pět a tři čtvrtě roku. Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No, a potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě. Pak již výše zmíněný automobil, zde se stávám zástupcem ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě. Mezitím samozřejmě rekreační chata, taktéž i barevný televizor, přívěs, a tak dále, a tak dále, a tak dále, na deset let dopředu.“

Na tohle si vždycky vzpomenu, když slyším o plánování české vědy do roku 2030, o prognóze eurozóny, o výhledech politického vývoje země apod. Úvahy to nejsou nezajímavé, ale podíváme-li se nazpět na podobné plánování z minulosti, vidíme, že všechny podobné prognózy mají jedno společné: obvykle se nenaplní. Člověk je ale tvor nezdolně optimistický a tak plánuje dál, neboť věří, že dnes už jsme chytřejší a tak to tentokrát vyjde. Dokonce za takové plánování někdy platíme obrovské sumy takzvaným specialistům a odborníkům. Co ale, když nastane efekt kuřete? Pokud nevíte, co to je, pak vězte, že je to Bertrandem Russelem hezky popsaný stav kuřete, které je každodenně krmeno a opečováváno. Má tedy všechny důvody – vychází-li z veškerých empirických dat o minulosti – extrapolovat šťastnou budoucnost. Každý další den se zvyšuje pravděpodobnost pozitivního vývoje a sociálních jistot. Ovšem jen do doby, kdy k jeho překvapení přijde řezník.

O těchto nečekaných překvapeních, která obrátí naše prognózy a analýzou minulosti podepřené výhledy budoucnosti na hlavu, pojednává Nasim Taleb. Nazývá je „černé labutě“. V minulosti si totiž byli vědci jistí, že všechny labutě jsou bílé – dokud s překvapením nenašli i labutě černé. Řezník je tudíž pro naše kuře takovou „černou labutí“. Kuře si může v poslední okamžiky jen říkat: Neudělalo jsem přece v propočtech chybu. Všechno by vyšlo, kdyby… kdyby nebylo řezníka. A podobné je to s námi. Naše předpovědi by vždy fungovaly, kdyby se neobjevilo něco, co s nimi naprosto zamíchá a přehodí výhybku vývoje úplně odlišným směrem.

Máme proto přestat plánovat a dělat si předsevzetí? Jistě ne, jak jsem už řekl, cílené jednání je typicky lidské. Nejsme pylová zrnka chaoticky zmítaná Brownovým pohybem. Jsme svobodně jednající lidé a jako takoví se snažíme jednat rozumně a s nějakými cíli. Přitom se chceme z minulosti poučit a zařídit se podle těchto zkušeností v budoucnosti. Jen bychom neměli zapomínat i na naše zkušenosti s černými labutěmi, které nás už mnohokrát zaskočily a zahrnout je do svých prognóz. Samozřejmě, že ne konkrétně, protože prostě nevíme, co na nás čeká za osudové změny, ale obecně – jako faktor, který existuje, ale bere na sebe různé podoby, které jsou neodhadnutelné a neplánovatelné. Někdo tomu může říkat rozumná skepse, jiný zase pokora, jiný obezřetnost. Ale vždy jde o jedno: Je dobré si věci plánovat, ale je třeba být připraven na to, že se věci mohou vyvíjet úplně jinak.

Když se tento rok mluví o tom, k čemu směřují dosavadní trendy vývoje ekonomiky, politiky a dalších důležitých oblastí, může to být předpověď rozumná. Nicméně vždycky buďme připraveni na nějakou tu černou potvoru. Berme to ale s optimismem, který je nám lidem vlastní. Černé labutě nemusejí mít vždy podobu řezníka. Mohou to být i velice vítané zlomy. Třeba konečně objevíme princip řiditelné jaderné fúze a plány na rozvoj energetiky naberou úplně jiný směr. Lidé v Libkovicích si pak třeba oddechnou, protože uhlí se stane reliktem minulosti.

Uvidíme. Zatím můžeme aspoň chodit krmit k Vltavě ty naše bílé labutě, které dobře známe. Ale být připraveni, že se nám tohle hejnko může nečekaně změnit. Ale při tom všem být v klidu. Jsme v rukou milujícího Boha a ne jako kuře v rukou řezníka. Ať je rok jaký chce, vždycky nás budou čekat zajímavé časy.

[Zamyšlení připravené pro ČT, které bylo ve zkrácené podobě odvysíláno 15.1.2012.]

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00