O popularizaci badatelské práce

čtvrtek 22. září 2011 08:40

Před časem mě překvapilo, co mi řekl jeden z mých přátel - přírodovědců. Hlavní problém ve společenském přijímání humanitních věd vidí v tom, že dělají málo popularizace. Jednoduše řečeno, málokdo tomu rozumí a není to na první pohled zajímavé.

Přemýšlel jsem o tom a asi má pravdu, ale co s tím, sám nevím. Posuďte sami: Jak vypadá popularizace takové astronomie? Ukáže se několik zajímavých fotografií mlhovin a podobných objektů a řekne se něco ve stylu: Na základě dat naměřených sondou Galileo jsme zjistili, že vesmír může být starý y miliard let. A to pro nás znamená...

Lidé sedí a poslouchají s otevřenou  pusou. Vůbec to neparoduji, přírodní vědy si jako bývalý chemik velmi vážím, ale takhle prostě vypadá popularizace. Nesmírně technicky obtížné a teoreticky náročné výzkumy se shrnou několika slovy: Zjistili jsme, naměřili jsme, podle výsledků... Jinak to dělat ani nejde, protože by to nebyla popularizace. A lidé to docela chápou a akceptují. Takže popularizátor přírodovědy může v klidu promýšlet a lidem vysvětlovat důsledky oněch objevů. Ty jsou zajímavé a přitahují pozornost.

Jak to má ale udělat vědec humanitní? Představte si etika, který řekne: Zjistili jsme, že mravní kvalitu skutků nelze poměřovat pouze jejich důsledky. Z toho plyne, že... Anebo ještě více natvrdo: Zjistili jsme, že člověk, který aktuálně neprojevuje vědomí sebe sama, není osobou a nemá tudíž právo na život. To nám velmi usnadní otázku potratů, odběru orgánů apod. V tu chvíli ho spousta lidí přeruší. Jak to? Kdo to zjistil? Co to dokazuje? Proč? Jednoduše řečeno, u humanitního vědce nepřichází obvykle v úvahu, že by mu lidé zobali z ruky a věřili, že to, co říká, prostě platí. Chtějí vědět proč to platí, chtějí to pochopit. U přírodovědce nikoli, tomu se věří. Nikdo nechce vidět elektron, přeměřit si rychlost světla nebo přepočítat distribuci izotopů při jaderné reakci.

Příčin tohoto stavu je víc. Pomineme-li iracionální zbožšťování přírodovědy a techniky, které byli silné v první polovině 20. století, ale už několik desetiletí postupně ztrácí na významu, dojdeme k několika jednoduchým závěrům:

  • přírodovědci se obvykle aspoň z větší části shodnou, humanitní a společenští vědci nikoli
  • humanitní vědy se zabývají věcmi bezprostředně existenciálně významnými, a proto se s nimi chce každý vyrovnat tím, že je prostě pochopí
  • velký vliv má i metodologie obou typů věd

Všechny tyto body spolu úzce souvisí. Metodou přírodních věd je empirické měření, které lze v principu zopakovat za srovnatelných podmínek. Měřením lze kontrolovaně ověřovat navržené hypotézy. Metodou humanitních věd je racionální zpracování naší zkušenosti, jednoduše řečeno, promýšlení okolní reality, kterou známe z předvědecké zkušenosti. Měřit každý nemůže, na to nemáme po ruce každý z nás techniku. Myslet každý může. Když se postaví průměrný člověk před chromatograf nebo hmotnostní spektrometr, je to pro něj bedna, která bliká. Neví, co s ní a má jistou úctu k tomu, co zjevně neumí ovládat. Naproti tomu je každý z nás přesvědčen, že mu to myslí dost. Málokdo řekne, že nemá dostatečné intelektuální kapacity nebo že není vybaven dostatečnými znalostmi a dovednostmi pro dobré myšlení. Navíc, většina přírodovědných závěrů jsou pro nepřírodovědce cosi exotického a vzdáleného. Jejich bezprostřední význam pro náš život není prvoplánově zřejmý. To taková etika je na tom jinak. Ta nám zasahuje do každodenního prožívání a jednání.

Jak tedy popularizovat humanitní vědy? Těžko. Někdy to jde lépe, a to tehdy, když lze vyprávět příběh, který nemá velký vliv na náš život. V tomto smyslu mají výhodu například historikové. Číst si příběh o tom, jak žil Albrecht z Valdštejna je zajímavé a jde to i v tramvaji nebo s odpuštěním na záchodě. Podobně jako lze číst Okna vesmíru dokořán. Stejně ale dojde k tomu (a teď mluvím o jedné konkrétní schůzi s konkrétními lidmi), že přírodovědec řekne: Jo, historici to mají snadné, já ty knihy čtu před spaním, to není žádná velká věda. Málokterý historik nebo filosof by řekl, že to, že si čte před spaním Okna vesmíru dokořán, znamená, že tomu rozumí každý, a že na tom nic není. Ať chceme či nechceme, onen scientistický předsudek, že humanitní vědy pochopí každý, má pořád síly dost. Zkuste ale posadit matematika do archívu, aby četl a pochopil středověké texty. Nemluvě třeba o starověkých textech z Nag Hammádí. Nebo: Jistěže bude takový přírodovědec mít pevný názor na to, kdy se člověk stává člověkem, ale dokáže uvést přesvědčivé argumenty?

Co říci na závěr? Právě to, že humanitní vědy řeší věci tolik existenciálně významné, je jejich silou i slabostí zároveň. Silou proto, že to lidi zajímá a přitahuje a je to významné pro každého. Jestli má Jupiter 10, 20 nebo 30 měsíců nám může být v podstatě fuk (je to zajímavé, ale ne pro každodenní jednání). Jestli můžeme zabíjet lidi v komatu je už mnohem naléhavější otázka. Na druhou stranu jsou slabé - hlavní možnost ověřování a kontroly závěrů humanitních věd je v podstatě racionální analýza. A ta závisí na ratiu každého člověka. Teoreticky bychom měli dojít k témuž, ale jsme ovlivnění našimi schopnostmi, předsudky, zkušeností a situací. Zde nestačí říct, že se kdysi cosi zjistilo a na tom stavět. Každý si musí vše promyslet sám. Filosof sice staví na práci starších filosofů, ale ne tak jako přírodovědec. Nemůže uvěřit většinovému tvrzení, musí je sám prozkoumat a ověřit. Proto začíná každý v podstatě od začátku.

A teď to popularizujte. Když to chce každý pochopit a nechce jen slyšet, že se něco objevilo. Podobnou obtíž mají i matematikové. Popularizovat ryze formální disciplínu jako je matematika je strašně obtížné. Všechna čest těm, kteří to umí. Podobně jako čest těm, kteří umí popularizovat humanitní vědy. Není a asi ani nebude jich mnoho...

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00