Úvahy několikanásobného devianta

pondělí 15. srpen 2011 09:04

Tak jsme zažili pochod gayů a leseb, kteří jsou podle personálního šéfa Ministerstva školství devianti. Tohle slovo samozřejmě vzbudilo množství emocí a reakcí.

Někdo říká, že slovo „deviace“ jednoduše znamená odchylku, takže není nijak neslušné. Ovšem, je neslušné a ryze věcné asi tak, jako slovo „debil“, které pochází z latiny a znamená „slabý“. Výše zmínění obhájci slova „deviant“ by se tedy neměli cítit uražení, když jim někdo ve vší slušnosti řekne, že jsou debilové – každý z nás je nějakým způsobem debil, někdo na hlavu, někdo tělesně, jiný je debil v matematice, další zase na jazyky apod.

A tak mi došlo, že já sám jsem nejen různými způsoby debil, ale i deviant. V mnoha věcech se totiž odchyluji (a tedy mám deviaci) od nějakého standardu. Například moje BMI je mírně nad normu. Jsem tedy tloustnoucí deviant. Mám krevní skupinu, kterou má jen málokdo – další deviace. Mám 3 děti, což je dnes také dosti deviantní. Mám slabší (tj. debilní) zrak, takže jsem také deviant od normálního vidění. Co s tím vším?

Svou váhovou deviaci mohu napravit větším pohybem a menšími příděly jídla. Ale co s krevní skupinou? Dostat se do normy bych mohl maximálně tak, že bych postřílel všechny lidi s odlišnou krevní skupinou, nebo když ne všechny, tak aspoň většinu. To ale jednak nechci, jednak bych to nesvedl (čili: jsem debil). Asi se musím smířit s tím, že tuhle deviaci mi nikdo neodpáře.

Jaké jsou vůbec typy deviací neboli úchylek od nějakého standardu? Kromě zmíněného rozdělení na odstranitelné a neodstranitelné, se můžeme ptát na to, od čeho se odchylujeme, např.:

  • od průměrné hodnoty v dané oblasti
  • od společností uznávaného standardu
  • od morálního standardu
  • od biologického standardu

A vidíme, že ať chceme či nechceme, vždy budeme v něčem devianti. Průměrného věku (např. pro obyvatele ČR) dosáhneme jen velmi krátce, předtím a potom jsme neodvratně deviantní. Podobně i průměrné výšky, které někdy ani nedosáhneme – málokdo má to štěstí, že se jeho růstový hormon vyčerpá přesně v průměru (ale za pár let, když se průměrná výška mírně posune, má smůlu i on). A když už máme dobré oči, takže nejsme deviantní vzhledem k biologickému standardu, zjistíme, že průměrný Čech nosí brýle a jsme zase devianti. A když nám zrak začne slábnout, dostaneme se do průměrného standardu, ale odchýlíme se od biologického.

Vraťme se ke gay-les orientovaným lidem, u kterých to všechno začalo. Jejich sexuální orientace je bezpochyby deviace, neboť je jednak výrazně menšinová, jednak ani není biologicky standardní, neboť nepodporuje udržitelnost populace. Dřív bývala deviantní i z hlediska uznání společnosti, ale to se dnes rapidně mění. Je to dobře? Někteří si myslí, že ano, jiní, že ne. Souvisí to s tím, zda to pokládáme tuto deviaci a další její souvislosti za morální. Samotná vrozená orientace samozřejmě není morálně ani dobrá ani špatná, neboť není svobodně zvolená. Pouze to, co je vědomé a dobrovolné, může být posuzováno mravními měřítky. Potud může podobné deviace jako takové odsuzovat pouze člověk uvažování slabého neboli debilního.

Jakmile je ale deviace rázu morálního, pak už je situace jiná. A tady si může položit otázku každý sám. A to se týká při vší úctě i homosexuálních osob. Jsou mnohonásobnými devianty, stejně jako každý jiný z nás. Různé deviace si však žádají různé postoje a přístupy. Průměr ČR ve věku, konzumaci alkoholu, výdělku (a každý jiný podobný průměr) nám může být ukradený. Tam v pokoji a pohodě zůstaňme devianty (a třeba na to i buďme hrdí – ačkoli pořádat průvod hrdosti nad mým nadprůměrným příjmem nebo podprůměrným zrakem by vypadalo dost podivně). Za úvahu ale stojí deviace biologické (aspoň ty odstranitelné) a morální. S těmi bychom mohli něco začít dělat.

Slovo „deviant“, byť nevinně znamená osobu odchylující se od nějakého standardu, samozřejmě není nevinné. Je to slovo vyjadřující těžký despekt a odsouzení. Je to slovo, které chce často i urazit. Proto a právě proto není pěkné, když se takové slovo používá příliš často a unáhleně. A tak slušný člověk většinou nemluví o deviacích, ale třeba o odchylkách od standardu (i když to je nebezpečně blízko slovu „úchyl“, které má podobnou konotaci jako „deviant“).

Možná, že by ale toto slovo mohlo svou nepříjemnou konotací i burcovat. Mohli bychom si třeba sami pro sebe, když vyvedeme něco mravně špatného, říci: „Cos to zase vyvedl za deviantní věc?“ To by nás asi vzpamatovalo více než uhlazené opisy. Možná bychom pak měli i víc vůle s naším nemorálním jednáním něco dělat.

A to platí i pro gay-les spoluobčany. Na svou čtyřprocentní odchylku asi mohou být hrdí podobně jako já na špatný zrak a žádný pochod na tom nic nezmění, ale třeba by si mohli položit otázku, zda kvůli této nezaviněné odchylce od biologického standardu nedělají občas věci odchylující se od standardu morálního. Podobně, jako si tuto otázku (i když malinko pozměněnou) musíme pokládat i my ostatní – zarytí heterosexuálové. Protože jediná úchylka, za kterou je třeba se stydět, je ta morální.

 

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00