Nominalismus a realismus

středa 17. srpen 2011 08:00

Nedávno jsem objevil komentář Jana Šterna na ČRo 6 k Husovu svátku. Zajímavé je, že se autor snaží věc nahlédnout způsobem zohledňujícím údajné filosofické kořeny celé věci - spor nominalismu s realismem. Dělá to ale natolik příšerně, že stojí za to vzít jeho text a na chybách ukázat pravou podstatu celého problému nikoli Husova, ale sporu o pojetí obecných pojmů.

Celý Šternův komentář lze najít na stránce českého rozhlasu 6. Nejprve se podívejme na to, co zde Jan Štern říká, když se snaží charakterizovat spory Husovy doby.

Na jedné straně nominalisté, neochvějní stoupenci dogmat církve obecné, a na straně druhé realisté, jejichž nejvýraznějším představitelem byl oxfordský profesor teologie Jan Viclef.

Nominalisté byli přesvědčeni, že svět kolem nás sám o sobě smysl nemá. Smysl a duši mu vdechují až naše pojmenování. Slovo podle nich je zdrojem života všech věcí, které nás obklopují. Až námi volené slovo je opodstatňuje. Záleží tak na nás, jaký je, či naopak není svět kolem nás.

Co k tomu říci? Dění Husovy doby je skutečně poznamenáno tímto sporem. Nicmémně ten existoval (a možná v ještě větší míře) i v předchozích staletích. Většina velkých středověkých filosofů a teologů se řadila mezi realisty. Na konci středověku se pak začal z různých důvodů prosazovat nominalismus. Ať už ale spory probíhaly tak či onak, rozhodně není pravda to, co píše Štern, že nominalisté tvrdili, že svět sám o sobě nemá smysl, a že ten je věcem dán naším pojmenováním. To je naprostá hloupost, tak velká, že by byla příčinou vyhazovu od zkoušky z elementárního kursu dějin filosofie.

O co v daném sporu opravdu jde?

Když mluvíme, používáme slova, která označují buď konkrétní věci (Pavel Novák, tento kámen apod.), tedy jednotlivosti, na které můžeme přímo ukázat, nebo obecné pojmy (kámen, člověk, živočich, červená, dobro), tedy pojmy, které můžeme vypovídat o mnoha jedincích. Když se pak zeptám: "O čem to mluvíš?", lze v prvním případě ukázat prstem a říci "O tomto", kdežto ve druhém případě na nic ukázat nemůžeme. Viděl jsem vždy konkrétního člověka, ale nikdy ne "člověka obecného" nebo "živočicha" nebo "těleso". O čem to tedy mluvíme, když používáme slova označující tyto obecné pojmy? Když nemáme na co ukázat, zdá se, že nemluvíme o ničem. A zde se dostáváme k nominalismu a realismu:

  • nominalismus (z lat. nomen, slovo, jméno) tvrdí, že obecné pojmy nejsou nic jiného než ta slova, která používáme. Na nic tedy ve skutečnosti nepoukazují. Nemají tedy vlastně žádný smysl. Roscellinus, středověký nominalista, prý říkal, že jsou jen "flatus vocis" čili vanutí hlasu. Nic víc. Nejsou skutečná čili reálná. Když používáme obecné pojmy, pak tedy nemluvíme o ničem reálném. To je ovšem dosti extrémní názor a téměř nikdo ho v takto radikální podobě nezastával. Obvykle se vyskytovala spíše umírněná forma zvaná
  • konceptualismus (z lat. conceptus, pojem). Podle konceptualistů obecné slovo odkazuje na pojem v naší mysli. Není to jen pouhé slovo, ale má jistý referenční význam - odkazuje na to, co myslíme. To znamená, že podle této teorie také není obecný pojem něco reálného, ale přece jen něco znamená. Toto byla teorie zastávaná např. Abaelardem (známým především díky své korespondenci s milovanou Heloisou) nebo Vilémem Ockhamem (který byl zcela jistě Umbertu Eccovi předlouhou pro postavu Viléma z Baskervilu z románu Jméno růže - mimochodem, románu hemžícím se odkazy na naše téma).
  • realismus naproti tomu tvrdí, že obecné pojmy jsou něco reálného. Když řeknu "člověk", neodkazuji tím na konkrétní osobu, ale na esenci člověka - na to, co dělá člověka člověkem. Realismus tedy říká, že existuje cosi reálného, na co ono obecné slovo poukazuje. Také realismus existuje ve verzi umírněné a extrémní. Umírněná verze je asi nejzastávanější teorií obecnin v dějinách filosofie. Hlásil se k ní i známý Tomáš Akvinský nebo Duns Scotus. Umírnění realisté říkají, že obecný pojem odkazuje na realitu, která tkví ve věcech. Neexistuje mimo ně. Já i všichni ostatní lidé v sobě máme jednoduše řečeno jakési lidství, které je nadto zkonkrétněno do podoby jednotlivé osobnosti. Toto "lidství" je ale v nás všech stejné. Proto můžeme mluvit např. o lidských právech. Nominalisté, kteří něco takového popírají, přesně vzato koncepci lidských práv zastávat nemohou, neboť nemá reálný základ - lidskou přirozenost čili esenci.
  • extrémní realismus, zastávaný např. Platónem, je přesvědčen o tom, že obecniny odkazují na nějakou realitu mimo tento svět - Platón ji nazýval "světem idejí", kde ideje jsou právě ony "zvěcněné" obecné pojmy - pravzory veškeré reality. Všichni konkrétní lidé jsou podle Platóna různými odlesky či odrazy jediné ideje člověka, tedy jakéhosi člověka obecného nacházejícího se v jakémsi světě idejí, mimo náš dosah.

Takže žádné vdechování reality věcem pomocí jejich pojmenování. Pravdou je, že wiklefismus (poměrně radikální realismus anglického autora Johna Wyclifa) byl na pražské univerzitě živým směrem, kdežto v okolních zemích spíše květl nominalismus. To je ale co se pravdy týče všechno, ostatní ve Šternově textu jsou bohužel naprosté dezinterpretace. Například tohle:

Realisté, na rozdíl od nominalistů, byli přesvědčeni, že svět, v němž žijeme, věci, které nás obklopují, nejen že existují nezávisle na nás, ale nezávisle na nás je vymezena i jejich podstata a smysl. Naším úkolem tedy není jim pojmenováním vdechovat duši, ale s pokorou k nim přistupovat a zkoumat jejich vlastní podstatu. Jen tak se dobereme smyslu světa, v němž je nám dáno žít.

Plete se zde význam slova realismus ve smyslu skutečnosti věcí kolem nás s významem označujícím reálný základ obecných pojmů. Protikladem toho prvního, o kterém mluví Štern, není nominalismus, ale idealismus (Fichte, Hegel apod.), podle něhož je svět kolem nás kladen subjektem a není tedy reálný ve smyslu nezávislosti na subjektu. Ve sporu takto chápaného realismu s idealismem by byli všichni středověcí mistři (ať už realisté nebo nominalisté) bezpochyby na straně realismu. A protože si to autor neuvědomuje, může z tohoto omylu vyvozovat naprosto směšné závěry:

Tak kněz sehrával před věřícími dvojí roli. Jednak, jsa samozřejmě stoupencem nominalismu, vykládal svým ovečkám tím, že věci kolem pojmenovával, jejich podstatu a smysl, vdechoval jim život a byl v důsledku toho pro své posluchače jakýmsi polobohem či alespoň jeho zasvěceným prorokem. A jednak slova, kterými k věřícím promlouval, byla slova, jimiž se na ně obracel sám Bůh. Církev – alespoň tak zněla tehdejší víra – byla v tomto ohledu jedinou povolanou a vyvolenou institucí.

Náhle se tu objeví jakýsi děkan Balliovy fakulty v Oxfordu, který má zcela jiný názor. S plnou vážností dokládá, že představy nominalistů jsou zcestné. Moc, kterou údajně jejich slova mají mít, ve skutečnosti žádnou takovou moc nemají, nejsou než pouhá slova. Svět, v němž žijeme, je světem, který se nezávisle na nás řídí vlastním řádem.

Bylo to jako píchnutí do vosího hnízda. Pokud by měl mít býval Viclef pravdu, moc, kterou se pyšnila církev a její kněží, že jsou to oni, kdo lidem prostředkují a vykládají Boha i svět jím stvořený, by přišla doslova vniveč. Kouzlo moci, dané jim samým Bohem, které je vyvyšovalo nad ostatní smrtelníky, by tak vyvanulo a oni by se tak stali nanejvýš prvními mezi rovnými. 

Něco takového jednoduše není pravda. Pokud nevěříte, přečtěte si něco ze středověké teologie, překladů už je k dispozici docela dost. Husův případ je smutný a nelze na něj být nějak hrdý nebo ho omlouvat. Lidi se prostě upalovat nemají, ať už říkají cokoli. Ale jedno je jisté: za svůj realismus Hus rozhodně podezírán ani upálen nebyl. Je skvělé, že novináři nechtějí zůstat na povrchu jevů a historických dat a snaží se o hlubší pochopení ideových příčin různých událostí. Ale probůh, dělejme to aspoň s elementárním poučením se o významu slov, které používáme. Pokud ovšem s Roscellinem neřekneme, že slova jsou je flatus vocis a můžeme je tedy nechat vanout jak chceme.

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00