Přenášení veverek aneb Evropa prostě blázní

úterý 23. srpen 2011 09:55

V televizi nám sdělují horké zprávy z Irska. Do tamní přírody se dostaly americké šedé veverky. Ty jsou životaschopnější než tamní veverky rezavé a vytláčejí je. Prostě klasický problém se zavlečeným organismem, který vyvede místní ekosystém z rovnováhy. Australané by mohli o králících vyprávět své... Jak se ale problém řeší? To stojí za úvahu.

Veverky nestřílí jako Australané králíky, ale odchytávají je a přenášejí na jiná místa. Kromě toho mohutně přikrmují všechny veverky, aby si i ty tradiční zrzečky něco zobly a nevychcípaly. Dalším problémem, který uvedená opatření neřeší, je virová nákaza, kterou si s sebou přivezly americké veverky. Jim neškodí, ale zrzavé tato nákaza hubí. Uvedl to před časem časopis Vesmír.

Nejsem necita a veverky se mi líbí. Jsou roztomilé a rozhodně bych třeba krysy zabíjel s menšími zábranami než veverky. Ale není přesto rozumné snižovat počty invazních šedých veverek třeba odstřelem? Dnes je to asi natolik politicky nekorektní, že to nejde. Je to ale rozumné?

Člověk je bytost, která do přírody patří, je její součástí, ale zároveň se z přírody jaksi vyčleňuje, vymyká. Na rozdíl od zvířat má člověk rozum a svobodu a je za své jednání odpovědný. Oba tyto tlaky musí udržovat v rovnováze a nemůže ze sebe dělat pouhého pána nad přírodou nebo si naopak hrát na přírodního člověka, který do ekosystému nemá zasahovat. Člověk svou činností nutně přírodu ovlivňuje a mění (do značné míry to dělají všechny organismy, ale člověk je za své jednání na rozdíl od ostatních odpovědný, neboť si ho může promyslet a rozhodnout se). Máme se smířit s tím, že naše zasahování do ekosystému nebudeme nijak napravovat nebo regulovat? Veverky oceán nepřeplavaly, na britské ostrovy je zavlekl svou činností člověk. Co teď? Nechat vychcípat veverky zrzavé nebo redukovat počty veverek šedivých (eufemistické označení jednoduchého střílení veverek)?

Zásahy do ekosystémů ale nejsou jen zjevné chyby jako je zavlečení organismů do jiného prostředí, kde působí nepatřičně. Je to třeba i urbanizace krajiny. Bez měst se neobejdeme. Těžko tedy vznik lidských sídel pokládat za chybu. Podobně potřebujeme pole, abychom vypěstovali obilí. A to všechno s sebou nese různé dopady na přírodu. Před časem se v novinách například psalo, že nějak ubývá vrabců. Proč asi? Tolik strak a sojek ve městech dřív rozhodně nebývalo. A tihle krásní a zajímaví ptáci dokáží zlikvidovat kvanta malých ptáčků v hnízdech nebo čerstvě vylétlých z hnízda. Dřív myslivci straky a sojky stříleli. Moc jich vidět nebylo (rozhodně ne ve městech), ale vyhubení jim naprosto nehrozilo. Zato byla spousta drobných pěvců. Dnes máme spoustu sojek, strak a na každém stromu u silnice sedí káně. Křepelku nebo koroptev prakticky na poli neuvidíme. Dřív jich byly i přes četné hony kvanta.

Co s tím? To je samozřejmě věcí názoru. Můžeme situaci nechat tak, jak je. To je to, co děláme dnes. Máme dost sojek a strak, ale málo drobného ptactva. Nebo se vrátíme k praxi před 50 a více lety a bude to naopak. Nemá smysl si nalhávat, že jedno z obou řešení je přírodní a "bezzásahové". Dnešní situace totiž není přirozená ve smyslu člověkem neovlivněná. Je to důsledek přítomnosti člověka v krajině, kterou svou činností přetváří. Budeme důsledky své činnosti reflektovat a regulovat nebo nikoli? Tak stojí otázka, na kterou si musíme odpovědět sami.

Na začátku léta jsem šel po budějovických Sadech (park uprostřed města). Ozýval se šílený křik ptáků a na trávníku seděla nádherná sojka. Lidi se zastavovali a zírali na toho krásného ptáka. Sojka však najednou popolétla a viděli jsme, že drží malou sýkorku. Aspoň myslím, že to byla sýkorka, neboť jsem viděl jen mih žlutého bříška. Měli jste vidět tu změnu nálady rozněžněných pozorovatelů. Jedna dáma dokonce běžela za sojkou, asi aby sýkorku vysvobodila. Samozřejmě marně, sojka odlétla doprovázena výstražným řevem ptáků okolo. Je to příroda. Sojka prostě chytá i malé ptáčky. Co s tím? Necháme ji nebo budeme ty ptáčky aspoň trošku chránit a sojky kontrolovaným způsobem střílet? To si musíme rozhodnout sami.

Nejsem rozhodně nějak krvelačný a nečekám na eventuální změnu legislativy a veřejného mínění, abych si mohl jít zastřílet. Kdysi, jako kluk, jsem zastřelil vzduchovkou dva vrabce. Ten druhý mi spadl k nohám a byl ještě trošku živý. Zasáhlo mě to velice silně. Najednou mi ho bylo líto a rád bych ho zachránil. Samozřejmě to už nešlo. Ale dodnes mě zaráží ta rozporuplnost celé situace. Cítil jsem se jako lovec a střelil jsem po ptácích a za pár vteřin bych toho ptáka chtěl zachraňovat. To mě na celý život poučilo, že naše pudy vystřelit si po něčem jen tak, jsou blbé a neodpovědné. Podlehnout jim znamená cestu ke krutosti. Na druhé straně jsem ale čím dál víc přesvědčen, že bychom tu a tam střelit po něčem (mluvím o zvířatech!!!) měli. Nikoli jen tak, z chuti trefit nebo přímo zabít. Měli bychom to dělat jako odpovědní hospodáři, jako součást rozumné regulace světa okolo nás, který měníme svou činností, ať chceme či nechceme. Žádný normální králíkář asi není šťastný, když zabíjí králíka. Ale dělá to, protože kvůli tomu je chová, abychom měli maso a eventuálně kožešinu. Dělá to nikoli jako sadista,  ale jako odpovědný hospodář.

Dnes je ale spíše v módě dělat z myslivců krvelačné vrahouny a střelce. Malé procento z nich takoví asi skutečně jsou. Podobně jako dnes vidíme na příkladu jistého maniaka, že někteří lékaři jsou prasáci, ale nepochybujeme o tom, že to není reprezentativní vzorek lékařského stavu. Takže ani hloupí myslivci by neměli být důvodem rezignace na odpovědnost a rozum.

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00