Memorandum německých teologů

čtvrtek 24. únor 2011 15:04

Na začátku února se ve sdělovacích prostředcích objevily informace o dokumentu německých teologů nazvaném Memorandum profesorů a profesorek teologie ke krizi v katolické církvi, ve kterém vybízejí představitele německé katolické církve k zásadním změnám, které by podle jejich soudu měly začít nápravu současné kritické situace.

Reakce v českých médiích

K Memorandu se objevilo i v českém prostředí několik komentářů a diskusí. Kritikové Memoranda odmítají především otevírání některých otázek, které Vatikán pokládá za definitivně rozhodnuté, např. svěcení žen, otevřenost homosexuálnímu partnerství apod. Vidí v Memorandu nikoli pokus o řešení krize, ale jeden z jejích symptomů, který ji navíc dále prohlubuje. Zastánci naopak přirovnávali Memorandum kritizující texty k „bolševickému stylu“ Anticharty a názory německých teologů podporovali.

Text Memoranda je pro k dispozici na oficiální německé stránce www.memorandum-freiheit.de v různých jazykových mutacích včetně češtiny. Přinejmenším to ho tedy od Charty odlišuje – to, kdo ho kritizují, se s ním mohou seznámit. Je tvrdá kritika řady českých komentářů na místě? Podívejme se na dokument samotný.

Obsah dokumentu

Vychází se z konstatování krize v katolické církvi. Z kontextu je zřejmé, že autoři mají na mysli v prvé řadě církev německou (resp. německy mluvící), nicméně že svými návrhy přece jen přesahují i směrem k církvi celosvětové. Mluví se zde totiž na jedné straně o skandálech ve věci zneužívání mladistvých kněžími v Berlíně, o významu krize v době před papežskou návštěvou nebo o specifickém problému zvětšování farností, na straně druhé je ale řada návrhů evidentně celocírkevního dosahu a vyžadovaly by změny v katolické církvi jako takové. To, že v katolické církvi (a nejen německé) dnes existuje značná krize, je pravděpodobně jediná věc, na které se všichni asi shodnou.

Následuje apel k vybřednutí z této krize. V této věci mají hrát hlavní roli otevřenost veřejné diskusi, prohloubení praktických důsledků svobody člověka a inspirace v přístupech moderní společnosti. Zde bude jistě mnohými kritiky vytýkána absence důrazů na pokání a uvědomění si vlastní hříšnosti, popř. na význam modlitby v cestě z jakékoli krize. To je bezpochyby pravda, neboť krize církve, ať už je jakákoli, se nedá vyřešit pouze společensko-politickými gesty nebo strukturálními změnami. Je ovšem třeba uznat, že ke zmínkám o osobním pokání a modlitbě se mnozí lidé uchylují až příliš často tehdy, kdy se jim nechce provádět potřebné vnější změny. Pak už jsou mnozí na (často příliš laciné a prázdné) „zbožné řeči“ alergičtí. Jak je tomu u německých teologů? Rozhodně bych jim ignorování modlitby obecně nevyčítal, ale je pravda, že v textu alespoň střídmá a stručná zmínka i na tuto stránku naší snahy o nápravu prostě chybí.

Body pro změnu

Přijatelné návrhy

Nyní se podívejme, co autoři Memoranda navrhují v 6 bodech pod tímto úvodním textem. Podle mého soudu je lze rozdělit na naprosto přijatelné, problematické a naprosto nepřijatelné. Do první skupiny zcela jistě patří body 3 a 5.

První z nich apeluje na čestné a spravedlivé řešení sporů v církvi. Jestliže církev má svůj právní kodex, neměl by být problém na něm jasně stavět. Memorandum žádá také zřízení správního soudnictví, což si netroufám jako neodborník posuzovat. Pravdou však je, že hledání nebo prosazování určitých paralel mezi státním právem a církevním může být problematické i kvůli jistému splývání jednotlivých mocí. Asi by šlo najít dost případů, kdy i přes existenci kodexu dochází k jeho obcházení a tedy k protiprávnímu jednání ze strany církevních představitelů, kde jsou odvolání a náprava leckdy velmi obtížné. Otázkou je, zda tyto negativní jevy existují v míře větší než je únosné (nějaké nedostatky budou prostě vždycky, protože jsme lidé hříšní).

Apel na respektování práva ale rozhodně stojí za pozornost, neboť bude aktuální vždy a nejen v právu církevním. Bod pátý pak vybízí ke smíření s těmi, kterým bylo ublíženo ze strany církve. Tento bod je samozřejmě neustále aktuální a nikdy takovým být nepřestane, protože každý člověk a každý křesťan je hříšný a jako takový si musí vždy dávat pozor na břevno ve svém oku než začne kritizovat třísku v oku svého bližního.

Problematické návrhy

Problematické jsou pak zcela jistě body 1, 2 (až na detail viz níže, který se zdá být víc než problematický) a 6. První bod vyzývá ke sdílení pravomocí v církvi, aby se věci řešily průhledně a pokud možno těmi, koho se dotýkají. To je samozřejmě principiálně myslitelné, protože si lze představit různé způsoby a modely církevní správy. Jmenování biskupa za větší spoluúčasti věřících by v zásadě nijak nemuselo narušovat svrchovanost papeže. Otázkou je, jestli by to něco vyřešilo. Je jasné, že papež nemůže detailně znát každého biskupa, kterého formálně jmenuje, a že úřední mašinérie při jmenování biskupů v různých zemích může být a pravděpodobně i je zatížena nejrůznějšími „zkratkami“, leštěním klik a vlivovými osobnostmi a skupinami.

Nedělám si ale iluze, že by se tyto nechutnosti neobjevily v jiném kontextu a jiné formě při jmenování biskupů za účasti věřících na nejnižší možné úrovni církevní správy. Zcela jistě by začalo politikaření, o které také není třeba stát. Navíc by se mnohem intenzivněji projevovaly místní politické a jiné lobistické tlaky. Jestliže nesedí v římské Kongregaci pro biskupy samí světci, pak věřící v jednotlivých diecézích nejsou o nic méně nedokonalí a hříšní.

V bodě 2 se apeluje na rozumnou podobu a velikost farností. V době nedostatku kněží je tendence zvětšovat farnosti až na neúnosnou mez, což jednak frustruje a přetěžuje kněze, jednak neumožňuje lidem vytvářet funkční společenství. Církevně politicky problematickou ale bude požadavek na ženaté kněze. To je samozřejmě z hlediska věrouky možné, ale tisíciletá praxe výhradně celibátních kněží není něco, co by šlo rychle a bez problémů zrušit.

Bod také zmiňuje ženy. Nežádá přímo a explicitně jejich svěcení, ale jejich zapojení do služebného úřadu. To lze chápat jak nekonfliktně, jako požadavek na rozhodování v různých radách a grémiích, tak konfliktně, jako zapojení do úřadu hierarchického, tedy svěcení.

Poslední bod celého Memoranda mluví o bohoslužbě a větší participaci věřících. Proč ne, ale nejde tady víc o „zastydlé nadšení“ generace let šedesátých, která je právě dnes v nejlepších letech – německé teology nevyjímaje? Podle mého soudu dnes většina lidí oceňuje spíše střízlivou vznešenost a krásu než liturgické experimenty. Mám také pocit, že nejen u nás, ale i v Německu je styl slavení bohoslužby dosti pluralitní, a že přítomnost nějakých extrémních tlaků na unifikaci jsou spíše zbožným přáním tradicionalisticky smýšlejících katolíků než realitou. Řím bude logicky vždy napomínat k určité míře jednoty a respektování liturgických norem (třeba i v překvapivých detailech, jako jsme to viděli v Redemptionis sacramentum). Ale v realitě života stejně tahá za kratší konec provazu, protože v kostelích se rozhodně nějaký unifikující teror nekoná. Kdo se nezajímá o církevní dokumenty, možná si takových apelů jako je citovaný dokument nebo snahy o revizi překladů Misálu apod. ani nepovšiml. Je liturgie opravdu tématem? A pokud ano, není tendence přesně opačná než nadšenecký aktivismus požadovaný Memorandem?

Zjevně nepřijatelné návrhy

Nakonec je třeba zmínit i body vysloveně problémové a nepřijatelné. V prvé řadě je to již zmíněný závěr bodu 2, který lze vykládat (a dle mého soudu tak byl asi i myšlen) jako požadavek na svěcení žen. Kněžské svěcení žen je pokládáno za něco vyloučeného, k čemu církev nemá mandát. Toto přesvědčení není bráno jako dogma, ale jako výrok s definitivní platností, tedy nedogmatický, ale neomylný. Těžko si lze představit, že by z něj katolická církev ustoupila.

Nejvíce konfliktní je konečně bod 4, který je nadepsán krásným sloganem „Svoboda svědomí“. Církev samozřejmě nijak netvrdí, že by byla proti svobodě svědomí. Autoři Memoranda však za narušení svobody svědomí považují jakési poručníkování v oblasti životních rozhodnutí a forem. Konkrétně se jedná o homosexuální partnerství a vztah k církve k rozvedeným a znovusezdaným manželům. Zde, jak se domnívám, jde o překvapivý nedostatek logiky na straně autorů Memoranda. Církev vybízí lidi, aby nehřešili. V tom jim mluví do svědomí a ruku na srdce – vždy mluvit bude, dokud bude církev církví. Hlásat spravedlnost a ukazovat cestu k pravdě a svatosti je totiž prvořadým úkolem církve. A mocensky něco takového církev provést nemůže a ani nechce (zkušeností s podobnými pokusy máme z minulosti dost a bylo by šílenstvím je chtít opakovat).

Kde je tedy problém? Církev zastává a hlásá určité morální zásady a zákony. Ty předkládá ve svém hlásání lidem jako dobro a apeluje na ně (na jejich svědomí), aby si toto dobro zvolili. Pokud si ho někdo z jakýchkoli důvodů nezvolí, pak mohou být křesťané smutní, ale víc s tím církev asi nemůže dělat. Co vlastně autoři Memoranda žádají?

a) Aby církev respektovala každého v tom, co dělá a nevyčítala mu eventuálně hříšnost jeho jednání?

b) Aby církev mocensky nezasahovala proti těm, kdo jednají v rozporu s naukou církve?

c) Aby církev dál hlásala určitou morálku, ale aby ji přehodnotila v bodech aktivního homosexuálního jednání nebo přípustnosti rozvodu manželoství?

 ad a) To první by znamenalo naprosté rezignování na hlásání spravedlnosti a dobra. Můžeme třeba nesouhlasit s tím, co církev učí jako dobro a zlo, ale asi těžko můžeme církvi (a komukoli jinému) upřít právo na to, aby svobodně hlásala to, co jako dobro poznává.

ad b) To druhé je spíše úsměvnou možností, protože ani u nás ani u našich západních sousedů něco takového církev dělat nemůže a ani nechce.

ad c) Konečně u posledního bodu lze konstatovat jedno – představme si hypotetickou (jakkoli nepravděpodobnou) situaci, že by církev něco z toho přehodnotila. Znamenalo by to snad, že více respektuje něčí svědomí? Asi ne. Spíše by změnila nauku v tom smyslu, že by těm, kterým dosud přišla logická, začala být problematická, a na druhou stranu by se těm, kteří s ní měli problémy, dostalu uklidnění. Nejde tady ve skutečnosti o respektování svědomí, ale o trvání na tom, že svědomí je sice poslední arbitr v rozhodování se konkrétního člověka, ale nikoli to, co dělá věc dobrou nebo špatnou. Mohu něco dělat s dobrým (ale mylným) svědomím – bude to eticky dobré, ale věcně špatné jednání. Budu dělat zlo, ale nebudu za to mravně odpovědný (neboť mě má neznalost bude omlouvat). Církev má pochopení pro mylné svědomí, ale musí upozorňovat na to, že hlas svědomí se řídí mimo jiné poznáním v otázkách dobra a zla. A svou naukou se snaží tuto oblast kultivovat. Pokud někdo chce, aby církev svou nauku změnila, není to vůbec respektování něčího svědomí. Je to změna v oblasti znalostí, které svědomí každého z nás zavazují nebo ne.

Pokud jsem katolík, hraje pro mě nauka církve významnou roli při formování mého osobního svědomí. Pokud katolík nejsem, učení církve zdaleka takovou váhu nemá – může ji mít až nulovou. Pokud jsem katolík a dostávám se do sporu s naukou církve, mám následující možnosti:

  • modlit se za lepší poznání a vyjasnění situace, což v posledku dospěje k jedné z dalších možností
  • změnit své jednání, protože mé svědomí mi nedovoluje jednat proti hlasu autority, kterou z dobrých důvodů ve svědomí jako autoritu přijímám.
  • odmítnout autoritu, která hlásá věci takové, které pro mě nejsou zásadně přijatelné (Kdyby církev začala hlásat dovolenost zabíjení nevinných, vedlo by mě osobně svědomí k odchodu z církve. Musím ovšem poznamenat, že něco takového pokládám za vysloveně hypotetickou možnost.)

Autorům memoranda tedy v tomto bodě příliš nerozumím a poněkud mě zaráží, že takovou formulaci v souvislosti se svědomím dali dohromady zrovna profesoři teologie.

Na závěr mi dovolte naopak malou apologii teologů. Hodně lidí u nás dokáže pouze kritizovat teology a vidět je jako rozvraceče církve a tradičních jistot. Ano, může se to stát. Ale nelze to očekávat při každé situaci, kdy teologové přijdou s něčím, co je na první pohled divné nebo pobuřující. Intelektuál bude vždy dráždit „střední proud“ věřících. Už tím, že do všeho vrtá, všechno promýšlí a snaží se vidět z různých stran. Někdy přijde s geniální myšlenkou, jindy to zvrtá. Ale církev své profesory teologie potřebuje. I když jsou někdy otravní nebo dělají chyby. Větší škodu než zplašený teolog může často udělat zbožný blb. Svatá Terezie z Avily ne nadarmo říkala, že mezi svatým a vzdělaným zpovědníkem by si vybrala toho vzdělaného.

 

 

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00