Pravda a láska

čtvrtek 20. leden 2011 09:45

Tato dvě slova rozněžňují srdce "havlovců" a přivádějí k zuřivosti "klausovce". Je to ale zároveň velmi stará otázka. Co je víc? Pravda nebo láska? Vědění nebo chtění? Na prezidentské standartě se píše, že pravda vítězí. Apoštol Pavel zase říká, že největší je láska. To vybízí k zamyšlení.

Nedávno jsem se s jedním kolegou dostal do debaty, kde on komusi vyčítal, že prohlásil: "Nejdůležitější je pravda." Nikoli, namítal kolega, nejdůležitější je láska. Já jsem v tu chvíli odsekl, že nejdůležitější je pravda. Dál jsme to ale neřešili. O něco později jsem nad celou debatou přemýšlel. Velmi často se v zápalu diskuse člověk dopouští zkratkovitého myšlení i vyjadřování. V oné debatě, kterou jsem popsal, jsme něco takového udělali oba, já i onen kolega. Pokud chceme na otázku: "Jakou hodnotu má pro vás pravda?" odpovědět krátce a výstižně, navíc v situaci, která souvisí s veřejnou činností dotyčného a nese s sebou důraz na "nelhaní", je naprosto na místě říci, že pravda je nejdůležitější. V prvé řadě jde o deklaraci toho, že nehodlám druhým lhát, a že budu věci řešit naprosto transparentním způsobem. Začít v dané chvíli blekotat o tom, že pravda je důležitá, ale láska je víc..., to by vypadalo jako vykrucování a rozmělňování. Jasný dotaz chce údernou a jasnou odpověď. Zvlášť, když je kontext otázky zaměřen na ono "nelhaní". Na druhé straně je ale jasné, že pravda není vždy tím, co je nejvyšší a nejhodnotnější. Celá tahle otázka si žádá promyšlení, které nebude jen jednoduchým smířlivým kompromisem typu "obojí je důležité." Co k tomu říct?

Prezidentské heslo "Pravda vítězí" je odvozené od husitství. Pravda, o kterou šlo Husovi, ale není pouze pravda ve smyslu shody řeči a skutečnosti, ale je to Pravda Boží. A v Bohu je pravda a láska jedno a totéž, takže k žádnému sporu ani dávání přednosti tomu či onomu nemůže dojít. Největší přikázání je přikázání lásky, jak říká Ježíš. A na druhé straně nazývá sám sebe Pravdou. Co ale když sestoupíme na úroveň nižší, z výšin božského k naší lidské realitě?

 

Filosoficky vzato jde o otázku po prioritě rozumu a vůle, neboť pravda je věc poznání, tj. smyslů a rozumu, láska zase věc vůle, tj. rozhodnutí. Vůle je svobodný sklon posunující člověka vstříc rozumově poznanému dobru. Předmětem vůle, tedy tím, k čemu se vůle vztahuje, je rozumově poznané dobro uskutečněné v nějaké konkrétní jednotlivině. Jinak řečeno, vůle se vztahuje ke konkrétní jednotlivé věci, ale důvodem toho je dobro jako takové (tedy obecné). Vůle tedy následuje rozum, čili že chtění vychází z poznání a to z poznání praktického. Praktické poznání dobra je poznání, které nám říká, že něco je pro nás dobré v tomto konkrétním případě. Naproti tomu spekulativní poznání dobra se týká dobra obecného. S touto souvislostí poznání a chtění se dostáváme k otázce, zda je přednější jedno nebo druhé, nebo konkrétněji, zda má primát vědění či láska. Na tuto otázku se lze podívat dvojím způsobem.

  1. Vědění je vyšší než láska, protože předmětem vědění je pojem žádoucího dobra. Předmětem chtění a tedy i lásky je samotné žádoucí dobro, o které se snažíme. Pojem je však podle některých filosofů vznešenější než věc samotná, protože je abstraktní a tedy nemateriální. Vědění se tedy zabývá vznešenějším předmětem a má proto v tomto smyslu primát.
  2. Na druhé straně je v určitém ohledu vyšší láska. Rozum se totiž zabývá pojmem věci, kdežto láska věcí samotnou. V případě, že je touto „věcí“ jsoucno člověka přesahující, pak rozum toto přesažné jsoucno „snižuje“ na úroveň lidské kapacity poznání, kdežto vůle (a její vrcholný projev – láska), která svůj předmět nepřijímá do sebe, ale naopak k němu člověka orientuje, vede k pozvednutí člověka na úroveň onoho vyššího jsoucna. V tomto smyslu má tedy láska nad rozumem rozhodně navrch.

 Podívejme se na známou velepíseň lásky apoštola Pavla ze 13. kapitoly Prvního listu Koriťanům.

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
 kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno.
Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.

Říkat, že největší je láska, je jistě správné. Ale i zde, v textu, který není filosofický, ale mnohem více poetický, vidíme svázanost poznání a lásky. Všechno možné pomine.  Pomine i naše nedokonalé poznání. To neznamená, že se poznání ztratí a my budeme v nebeské vlasti ignoranti. Naopak, jak říká apoštol, nyní poznáváme částečně, potom poznáme plně. Poznání bude překonáno, ale větším poznáním. Láska ale zůstane. Apoštol Pavel především zdůrazňuje, co je v životě to podstatné, oč máme usilovat. Tím je láska, neboť je lépe být málo znalým člověkem plným lásky než vše znalým bezcitným grázlem. Na druhé straně ale nedostatek poznání pravdy lásce nepomáhá, naopak ji komplikuje. K lásce poznání potřebujeme. Milovat na základě velmi špatného poznání je spíše komplikace než pomoc či výhra.

Otázka po primátu lásky nebo pravdy je tedy mnohovrstevnatá. Nelze ji odpovědět bez žádoucího upřesnění kontextu, ve kterém se tážeme. Podobně jako otázka po místě filosofie v celku poznání. Na jedné straně je filosofie královnou, neboť všechny vědy stojí na předměžně zodpovězených otázkách náležejícídh do filosofie. Na druhé straně je žebračkou, protože narozdíl od ostatních disciplín stojí filosofie bez pevného základu, který ostatním vědám dává v posledku ona sama. Biolog spoléhá na chemika, fyzika a matematika, fyzik na matematika, historik na lingvistu, který ho naučil číst staré jazyky apod. Všichni dohromady spoléhají na filosofa, neboť otázka po objektivitě poznání či platnosti principu sporu je filosofická otázka, jejíž odpověď všichni kromě filosofa předpokládají, ale neřeší. Filosof na nikoho spoléhat nemůže. Svůj základ musí neustále hledat a prověřovat sám a díky tomu je filosofie mnohem "rozplizlejší" a mnohem méně konsensuální než jiné vědy.

Podobně pravda a láska. V jednom kontextu má prioritu pravda, v jiném láska. Pro život bude ale asi nejužitěčnější vzít v úvazhu to, co k celému tématu danému výše citovanou velepísní lásky řekl Jan od Kříže: "Na konci života budeme souzeni z lásky, kterou jsme měli a projevili."

 

 

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00