Geny pro sofistiku

pátek 17. prosinec 2010 10:00

V sobotních Lidových novinách (11. 12. 2010, příloha Orientace, str. 26) glosuje ve svém sloupku biolog Jan Zrzavý otázku, zda je lidské chování dáno výchovou či geneticky. Jako obvykle je jeho text čtivý a vtipný a jako obvykle se v něm lehce posměšně komentují přístupy humanitních a společenských věd.

V sobotních Lidových novinách (11. 12. 2010, příloha Orientace, str. 26) glosuje ve svém sloupku biolog Jan Zrzavý otázku, zda je lidské chování dáno výchovou či geneticky. Jako obvykle je jeho text čtivý a vtipný a jako obvykle se v něm lehce posměšně komentují přístupy humanitních a společenských věd (kterým v tomto textu říká autor „humsoc“). Jako správný humsoc, který učí filosofii na téže univerzitě, kde učí kolega Zrzavý biologii, tedy zvednu pomyslnou rukavici hozenou humsocům a pokusím se sdělit, co si opravdu my humsocové myslíme. Jan Zrzavý si totiž jako ostatně v mnoha jiných případech nebere na mušku reálné oponenty, ale oponenty vykonstruované. Do těch se dá samozřejmě lépe a vtipněji trefovat.

Chování lidí je samozřejmě dáno jak geneticky, tak výchovou. To ví z naprosto předvědecké zkušenosti každý rodič, protože některé věci v dětech prostě nepředěláte, kdežto jiné se dají výchovou vštípit. Děti občas mají i humsocové, takže jim tato elementární zkušenost s výchovou není zcela skryta. Jestliže se Jan Zrzavý v závěru sloupku pozastavuje nad tím, „proč nám nepřipadá jako ideál člověk determinovaný stejně natvrdo jako chrobák“, pak je odpověď zřejmá: Něčím takovým se člověk příliš nezabývá, protože je zřejmé, že je realita u lidí jiná než u determinovaných chrobáků. Pokud bychom měli děti od početí determinované, nebyla by vůbec potřebná výchova. A byť není výchova všemocná, je dlouhodobou zkušeností lidstva dostatečně zřejmé, že něco ovlivní a nějaký smysl má. Kdyby neměla, pak by se měl jako první divit evoluční biolog, proč se geny pro nutkavou potřebu vychovávat neustále předávají dalším a dalším generacím, když jsou k ničemu a řekněme si to otevřeně – jenom vedou ke ztrátě času a nervů, tedy ke stavům evolučně nepříliš vhodným. Každému je ale zřejmé, že výchova není všemocná. A humsocové to vědí taky. Koneckonců, v každé učebnici psychologie se lze dočíst o jednak biologické, jednak socio-kulturní determinaci psychiky a obvykle se o této věci pojednává i se solidními argumenty a na základě empirických pokusů, takže kombinace původu našeho chování v genetickém dědictví a přejímání vzorů a tradic výchovou je opřena o solidnější důvody než je výše zmiňovaná předvědecká zkušenost rodičů.

 

Jestliže se Jan Zrzavý cítí nespravedlivě proto, že „důkazové břímě genetiky a kultury je vnímáno velmi asymetricky, nelze se tomu příliš divit – ani oné asymetrii, ani tomu, že to Janu Zrzavému přijde nespravedlivé.

Za prvé, zkušenost s výchovou je všeobecná (neboť děti má spousta lidí), odvěká a po staletí promýšlená a komentovaná. Může být samozřejmě v mnohém zastaralá a mylná, ale to se týká jakéhokoli našeho poznání a nijak to zrovna výchovu nedeklasuje. Genetika je věda velmi mladá, málokdo jí rozumí a navíc má se studiem genomu osobní zkušenost jen málokdo. Nelze se tedy divit, že když někdo vyrukuje s myšlenkou tak nesamozřejmou, jako že na výchově nezáleží, a že tedy “biologové časem vysvětlí všechno, co se člověka týká, a humsocy tím učiní zbytečným“, žádají si lidé důkaz. Takové tvrzení totiž protiřečí obecné zkušenosti a jako takové si žádá dobré vysvětlení a obhájení. Podobně jako musel být kdysi obhajován na první pohled nesamozřejmý heliocentrismus nebo teorie relativity. Pokud genetický determinismus obhájen bude, není žádný důvod ho nepřijmout. Jako humsoc se nijak nebojím, že se stanu zbytečným. Ať se to biologům zdá pravděpodobné nebo ne, opravdu mě motivuje hledání pravdy a mé názory, které zastávám, nejsou názory apriorně zvolené a pak bezhlavě hájené, ale názory, k nimž jsem dospěl po zralé úvaze a je možné, že je po zralé úvaze a argumentech zase změním. I když, pokud jsou mé názory geneticky determinovány, nejsem si jist, zda toho budu schopen. Ale s tím by nic nenadělal ani Jan Zrzavý, ostatně možná také determinovaný svými geny ke zcela jiným postojům. Kdybych se musel díky převratným objevům biologů vzdát nároku komentovat chování člověka, musel bych se holt smířit s pozicí historika, který jen uchovává a vykládá všechny možné názory minulosti. Ale opět: Bylo by to vůbec možné? Abych se s něčím takovým mohl smířit, musel bych mít genetickou dispozici pro takové smiřování, s čímž si nemohu být jistý. Asi to budu muset nechat na genech a uvidím, co se z toho vyvrbí.

Za druhé, dobře chápu Jana Zrzavého, že se cítí býti v nevýhodné pozici. Rád svou tezí o genetickém determinismu provokuje posluchače, aniž by ji musel náležitě prokazovat. Nechci svému univerzitnímu kolegovi křivdit, ale jeho glosování vztahu přírodních a „humsoc věd“ je často postaveno na stejném obratu – postaví si oponenta do pozice, kterou oponent nezastává, ale která je směšnější a snáze napadnutelná. Připomíná mi to větu Dionysodórovu, kterou komentoval rozhovor Kleinia se sofistou Euthydémem: „Na mou věru, Sókrate, říkám ti napřed, že ať ten chlapec odpoví tak nebo tak, bude vyvrácen.“ V pojetí moderního sofisty jakoby se nikoli už Euthydémos, ale humsocové tvářili jako ti, kdo mají monopol na výchovu a formaci člověka.

Nikdo ale nepředpokládá, že se člověk rodí jako genetická tabula rasa, jak se to Jan Zrzavý snaží humsocům podsouvat. Naopak, docela nás zajímá, nakolik a jak je člověk geneticky determinován a očekáváme od biologů nejen provokativní teze, ale řádně podložené výsledky. Ostatně právě schopností dosahovat takové výsledky se přece přírodovědci od nás humsoců liší – aspoň podle toho, jak rozdíl mezi humsocy a přírodovědci popisují autoři jako je Jan Zrzavý. Nevidím tedy žádný důvod, proč by se měl divit nebo cítit asymetricky, když po něm někdo chce to, co je chloubou jeho disiciplíny. Ne, skutečně nejsme proti genetickému vlivu na naše chování. Pouze máme své velmi vážné pochybnosti, že lze genetickým dědictvím vysvětlit vše, co k našemu chování patří.

Otázkou ale je, zda existuje gen pro sofistiku. Pokud ano, pak je věc hotová, ale pokud neexistuje a jde o věc výchovy a intelektuální formace, pak se utěšuji nadějí, že toto mé sepisování pro Jana Zrzavého nemusí být zcela zbytečnou ztrátou času.

Text vyšel ve zkrácené podobě v Lidových novinách 17. 12. 2010.

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00