Platónský dialog o filosofii a filozofii

pátek 15. říjen 2010 12:50

Mezi námi filosofy existuje velký spor o pravopis samotného názvu oboru. Když se kolegové jednou mailově o tuto věc přeli, zdála se mi debata tak hezká, že jsem se rozhodl ji zde v anonymizované a upravené podobě (vyškrtané osobní údaje a situační vsuvky) zpřístupnit i zde.

Jak známo, "filein" je řecky milovat a "sofia" je moudrost. Od toho odvozené "sofos" je moudrý. Naproti tomu "zofos" znamená temnotu. Proto tolik filosofů dráždí tvar "filozofie". Pravda, někteří z nás píšou opravdu spíš tak, že je to filozofie, ale takový už je život. Rozhodně je naší láskou a cílem sofia, ne zofos.

V minulosti byly tak absurdní situace, že Filosofický časopis (psáno se "s") byl vydáván Fiozofickým ústavem (se "z"). Názvy ústavů byly totiž úředníky z Akademie věd nasázeny dle posledních úpadkových pravidel pravopisu. A tenhle tvar: Filosofický časopis Filozofického ústavu se tak dostal na jednu stránku a skoro stejný řádek v tiráži. Poté, co akademické ústavy získaly samostatnost, se jednou z prvních nových věcí stala podoba názvu. Už je to zase Filosofický ústav (se "s").

casopis.jpg

Dost ale řečí. Nyní přichází slíbený dialog. Hlavní postavy J, P a T. Dějištěm není athénská agora, ale virtuální emailový prostor jedné fakulty.

J:

Důrazně bych se přimlouval za to, aby se psala „filosofie“ se „s“. Vím, že v Pravidlech je uváděn jako základní tvar „filozofie“, a že se proto „z“ objevuje i ve všech úředních názvech (např. fakult), ale je to jeden z velkých a velmi diskutovaných problémů pravidel z 90. let, vzniklých ještě za komunismu, kdy se – pod vlivem ruštiny – uměle podporovala fonetičnost pravopisu. Ve filosofické komunitě je proto předepsaný tvar se „z“ téměř úplně ignorován – všichni píší „s“. Má to i velmi vážný důvod věcný – „zofos“ znamená v řectině temnotu, tedy „filozof“ je milovník temnoty, ne moudrosti, což podle tradiční metaforiky (poznání – světlo, nevědomost – temnota) převrací význam slova v pravý opak.

 

P:

S tím s-z mě to svého času taky dost trápilo. Musel jsem to řešit v době, kdy jsme dávali dohromady web. Mám rád moudrost i samu lásku k moudrosti, ale nakonec – s těžkým srdcem – jsem se rozhodl používat (a od té doby konzistentně používám) to nepopulární „z“. Vedly mě k tomu tyto důvody:

1. Čeština je jazyk, jehož pravopis je založený na výslovnosti a výslovnosti se přizpůsobuje. Komunisti za to opravdu nemůžou, i když si o nich nic dobrého nemyslím. Samozřejmě u lidí, kteří mají rádi etymologii slov a také se o ni v mnoha směrech opírají, se to nesetkává s pochopením. Navíc nejsou důslední: museli bychom začít zkoumat i jiné než latinské nebo řecké původy slov: co potom s němčinou, francouzštinou, angličtinou... V 19. století bychom řešili slova jako cibule (je to údajně hrozná zkomolenina od Zwiebel), později slova jako „sweater“ (i takto se to ještě za první republiky psalo), dnes třeba „manažer“. Protože jsem vzděláním napůl jazykář, tyhle argumenty kolegů češtinářů je prostě těžko ignorovat. Mimochodem, je škoda, že tyto argumenty nezaznívají na přednáškách filozofů spolu se „zofosem“. Audiatur et altera pars...

2. Tam, kde tu a tam publikuji, jsou v redakčních radách spíše češtináři než filozofové, takže – poté, co mi nějaké texty předělali (nejsem žádný profesor, takže se mě na to nikdo ani neptal, jestli to nechci jinak) – jsem to vzdal. Hlavně kvůli tomu, že jsem chtěl, aby se psalo konzistentně a články šly snadněji dohledat. Když někde zůstane „s“, jinde to změní na „z“, vypadá to hůř než konzistentní „z“. Proto jsem k tomu taky přemluvil kolegy.

Toš tak. Ještě štěstí, že filosofové i filozofové (a dokonce i ti zpropadení lingvisti) rozlišují mezi znakem a označovaným, takže písmenko nebude vadit, protože všichni víme, že oba výrazy označují totéž. Omlouvám se za přednášku. To jen tak „na oplátku“.

 

J:

Tvůj druhý důvod chápu, někdy prostě člověk ztratí s druhými „trpezlivost“. V případě toho prvního se ale neubráním tomu, trochu s tebou disputovat.

1) Fonetický a historický pravopis v moderních jazycich koexistují. Ukolem kodifikátorů by mělo být najít rozumný střed. To, že v šeštině převažuje jeden typ, není dostatečný důvod pro to, rezignovat v jednotlivých případech na hledání nejlepšího řešeni.

2) Svetr a cibule nejsou zdaleka tak problematické; ta slova nejsou složená a mají charakter spíše nahodilého znaku. To se o filosofii dá říci těžko, když uvážíme, že všechny úvody do oboru začínají etymologickým výkladem. Schopnost počešťovat cizí slova považuji za velkou ctnost češtiny (která v poslední době spíše mizí). Výrazem stejné ctnosti (je to jakysi cit pro ducha jazyka) je ale také umět zachovat historický pravopis tam, kde jsou pro to důvody.

3) I třetí je podobný; k údajné nedůslednosti je třeba říci, že sama o sobě taky není argumentem. V případě oboru, který si tradičně činí nárok na jistou výlučnost (a tato výlučnost jej konstituuje), nevidím důvod, proč si nedovolit výjimku. Jazyk není dopravní předpis. Jeho funkčnost (a samozrejmě krása) netkví v unifikovanosti, ale mnohem častěji právě naopak ve schopnosti diferencovat.

Jak vidno, shoda v tom není. Je tomu tak také proto, že různí filosofove rozlišují znak a označované podle svého filosofického naturelu dosti různě.

 

P:

S tím argumentem vcelku souhlasím, ale protože částečně vycházím z jiných premis, moje závěry jsou trochu jiné:

- ad kodifikace/unifikace: s tím asi souhlasím beze zbytku – a nerozhodneme to asi nikdy dostatečně: unifikovanost usnaňuje praktické použití, rozmanitost zase tvořivost. Takže jazyk bude asi vždycky balancovat mezi praktičností a elegancí či krásou vyjadřování, přesností a ... (ty dvojice teď asi moc nesedí, ale protože jen hledám výraz souhlasu, snad to nevadí)

- ad 2: etymologické úvody podle mě nemohou být považovány za dostatečný důvod, to by asi řada jiných slov či disciplín „žárlila“ – čímž se dostáváme asi k té nejzapeklitější premise:

- ad výlučnost filosofie: přijde mi to jako výstižné zdůvodnění, proč by filosofie měla být oním jednotlivým případem na hledání lepšího řešení. Možná právě toto bude jádro problému. ak ale chápat onu „výlučnost“? Možná nabídneš lepší vymezení, napadají mě dvě možná pojetí:

a) výlučnost jako status vyplývající z nároků, které filosofie klade na člověka: jelikož jsou vyšší než u jiných disciplín (filosofie vždy najde něco, v čem posune otázky každé disciplíny o kousek dál), pak i ten, kdo jim dostojí (filosof) může stát výše než lingvista. Protože by to ale znamenalo, že filosofie není pro každého, je elitní záležitostí, mám problém se s tímto pojetím výlučnosti ztotožnit.

b) výlučnost jako status vyplývající z toho, že filosofie je „prazákladem“ věd, moudrost „stavebním kamenem“ všeho vědění: Na první pohled bych s tím souhlasil, ale na druhý už se mi do toho vkrádá pochybnost: Je moudrost stavebním kamenem jazyka, nebo jazyk stavebním kamenem moudrosti? (Má se jazyk „sehnout“ před filosofií, nebo filosofie před jazykem?) Asi se na to dá odpovědět tak i tak, já mám blíže k Vygotského sociálnímu konstruktivismu (řeč – dialog s vnějším světem – podle jeho výzkumů předchází myšlení), proto se možná snáze (i když stále ne úplně snadno) smiřuji s tím, že jazyk „diktuje“ pravidla. Je fakt, že od filosofie se „z“ už je jen krůček k „filozofii prodeje“ a podobným příšernostem, ale i tak – spíš budu bojovat za to, aby lidé (pokud možno už jako děti) poznali, co znamená mít rád moudrost a že se tomu říká filosofie (nebo filozofie) – na Moravě jsem taky říkal „mléko“ a „tfaroch“, než abych prosazoval exkluzivitu toho slova (nebo lamentoval nad jejím porušováním, jak je to tu a tam u některých filosofů slyšet – většina přednášek úvodu do f. začíná etymologií, pak se vypořádá se „z“ a hned poté s „filozofií prodeje“.

Ale možná jsi tu výlučnost myslel ještě úplně jinak...

 

T:

V celé věci bych spíš souhlasil s J, navíc, ono pravidla umožňují obojí. Na stránkách ústavu pro jazyk český najdeme:

http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=121&dotaz=filozofie

1 Dublety

1.1 Základní pravopisná podoba je se z (typ filozofie – filosofie) Ve slovech zdomácnělých, kde se původní s vždy v češtině vyslovuje jako [z], se podoby se z považují za základní, tedy stylově neutrální. Podoby se s jsou stylově příznakové, proto se užívají ve specifických (např. úzce odborných) textech. Např.: F: fantazie – fantasie, filozofie – filosofie, fyzika – fysika, fúze – fuse.

Pokládám za dostatečně oprávněné psát filosofii se „s“ právě proto, že jde o stylově příznakovou podobu slova používanou ve specifickém odborném kontextu. Klidně snesu psaní o životní filozofii (stylově neutrální), ale ne o antické filozofii (příznakové). Zatím jsem si vždycky prosadil filosofii s „s“, i když jedno nakladatelství prskalo, stejně jako redakce jednoho časopisu. Ale neuhnul jsem. Je to po pravdě řečeno náročnější proces než projít odborným recenzním řízením, ale pokud o váš text stojí, tak si to prosadíte. Zastávám spíš názor vychovávat k rozumnému než se přizpůsobovat blbému.

 

Tolik diskuse. Dialog zůstává sókratovsky otevřený. Nechává na vás, zda se rozhodnete pro moudrost či pro temnotu. S pozdravem "filosofii zdar"! se s vámi loučím.

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00