Od smyslů k rozumu

úterý 31. srpen 2010 14:45

V hodnocení našeho poznání hraje velkou roli otázka vztahu smyslů a rozumu. V této věci se zajímavým způsobem shodují dvě naprosto protikladné myšlenkové školy. Shodují, ale na druhé straně je mezi nimi významný rozdíl...

Jako u mnoha jiných otázek se i zde objevují v dějinách dva extrémní názory. Jedním je popření důležitosti smyslů a absolutizace rozumu, druhým naopak zanedbání rozumu a vyvýšení smyslů. V novověké filosofii mohou tyto proudy reprezentovat např. René Descartes (racionalista) a David Hume (empirik).

Podívejme se na Huma, protože ten se zdá být jako empirik "oběma nohama na zemi". Podle tohoto skotského filosofa a nejvýznamnějšího zástupce empirické školy jsou všechny naše ideje (tj. myšlenky a představy) kopiemi impresí (tj. bezprostředních vjemů – toho, čeho si je člověk bezprostředně vědom, co nepochází z paměti nebo představivosti). Jinými slovy je nemožné myslet něco, co jsme předtím nepociťovali. Hume říká:

"Ideje zobrazují sebe samy v nových idejích. Protože však pokládáme první ideje za odvozené z impresí, zůstává pravdou, že veškeré naše jednoduché ideje pocházejí ať už přímo nebo nepřímo z odpovídajících impresí." (Treatise, I, I, I)

Každá naše myšlenka, každý pojem tedy musí být podložen nějakým vjemem. Jinak nemá smysl. Hume samozřejmě uznává možnost kombinace, spojování idejí. Mohu mít ideu růžového slona, pro kterou samozřejmě nemám odpovídající vjem růžového slona. Kdyby šlo o ruský tank, ten už jsem růžový viděl, ale slona... Růžový slon je klasická složená idea, kdy jsem zkombinoval dvě jednoduché ideje, tj. ideu růžové a ideu slona. A tyto jednoduché ideje pak už nějakým vjeme podepřené mám.

Ponechejme teď stranou otázku, zda je tato Humova teorie poznání udržitelná či nikoli a pouze si povšimněme toho, že se na první pohled velmi podobá přístupu tomistickému. Pro hodně lidí to může být překvapivé, protože od středověkého teologa jakým byl Tomáš asi nečekají příliš velké empirické důrazy. Tomáš (srov. např. jeho De veritate) se ale řídí zásadou, k níž se pak hlásí všichni tomisté: "Nic není v rozumu, co by předtím nebylo ve smyslech." (Pokud chce někdo vypadat jako opravdový intelektuál, může se to naučit i latinsky: nihil est in intellectu quod non sit prius in sensu). Podobá se to Humovi. I ten přece říká, že tomu, co je v rozumu (ideje), musí odpovídat něco předcházejícího ve smyslech (imprese).

Asi nebude překvapením, že mezi středověkým scholastikem a novověkým empirikem po této velké shodě bude následovat i rozdíl. V tom, že naše poznání začíná ve smyslech, se Tomáš i Hume shodnou, ale liší se v otázce, co dál. Hume připisuje rozumu pouze možnost skládání idejí, kdežto Tomáš mu dává mnohem větší prostor.

Pro Huma je nesmyslné vše, co nejde převést na impresi, která onu ideu způsobila. Proto odmítá jako nesmyslné nejen pojmy jako je Bůh, ale i pojmy jako energie či síla. Pro Huma prostě není možná jakákoli metafyzika. Pouze to, co je bezprostředně smyslové, má místo v našem poznání. Pro Tomáše lze jít dál a abstrahovat ze smyslového poznání pojmy, které empirické nejsou, ale jsou neempirickou podmínkou empirického. Jinými slovy lze dělat metafyziku. Z konkrétního vjemu člověka si můžeme udělat obecný pojem člověka, pak si můžeme odmyslet (abstrahovat) rozumovost a získáme obecnější pojem živočicha, další abstrakcí pak pojmy tělesa nebo substance. A konečně i nejabstraktnější pojem, pojem čehokoli, co je, tj. pojem jsoucna. Pro Huma obecné pojmy nevyjadřují nic reálného. Pro Tomáše ano. A v tom je i velký rozdíl mezi nimi. Mimochodem, jak je pro Tomáše jako teologa vůbec možné mluvit o Bohu, který není ani přímo zakoušen smysly ani ho nelze poznat pouhým zobecňováním? Tomáš je přesvědčen, že k Bohu můžeme dospět tak, že hledáme nutnou příčinu (pojem, který Hume jako neempirický naprosto odmítal) toho, co vidíme okolo sebe. Ať už Tomášovy důkazy Boží existence uznáváme či nikoli, vycházejí všechny z empirické danosti (mám zkušenost s pohybem, s řádem ve světě, s tím, jak věci vznikají...) a dospívají k transempirické podmínce tohoto zakoušení.

Na jedné straně Tomáš nenásleduje augustinovsky a platonsky zaměřené filosofy a teology. Vždy chce vycházet z empirie. Na druhou stranu má rozum pro Tomáše mnohem větší sílu a širší pole působnosti než je tomu u Huma. Osvícenec Hume je prostě méně rozumářský než středověký mnich.

 

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00