Lekce z Oxfordu

středa 14. červenec 2010 10:44

Po nedávném krátkém pobytu v Oxfordu bych rád napsal pár slov o jednom z mnoha zážitků, které jsem si odtud přivezl. Nejde o dojem z univerzity nebo historických budov. Jde o zpracování jednoho z národních ožehavých témat, ke kterým v Anglii patří náboženské násilí v novověku. Na anglikánské i katolické straně došlo k celé řadě krvavých střetů, ale zdá se, že se společnost s tímto neblahým dědictvím dokázala nakonec docela vyrovnat. Což je inspirace i pro reflexi našich dějin, v nichž nábožensky motivované násilí také hrálo významnou roli.

V Anglii nebylo o násilí v době vzniku anglikánské církve nouze. Anglikánská církev vznikla v 16. století za Jidřicha VIII. a důvodem jejího vzniku nebyly ani tak věroučné kontroverze (sám Jindřich VIII. byl svého času papežem prohlášen za defensora fidei, tj. obránce víry), jako spíše spor o pravomoc a naprostou národní nezávislost ztělesněný ve sporu Jindřicha VIII. s papežem o to, zda se může Jindřich rozvést či nikoli. Jakkoli komicky může dnes takový spor vypadat, vedl k oddělení anglické církve od Říma a k následným desetiletím utrpení.

Začalo to poměrně nenápadně - převedením církevní jurisdikce z papeže na panovníka, pokračovalo se vlivem protestantismu, který v Evropě nabíral na síle, mírnými úpravami bohoslužby, některými prvky obrazoborectví až k silnější protestantizaci projevenou v podobě modlitebních knih a interpretaci svátosti eucharistie.

clanok_foto_700.jpg

V polovině 16. století přišlo krátké intermezzo rekatolizace za známé "Bloody Mary", královny Marie, která se chopila rekatolizace (obrazně řečeno s pochodní v ruce). Došlo ke krvavému pronásledování anglikánů, kteří se nevrátili zpět ke katolictví. Jednou ze známých osobností byl i londýnský biskup Nicholas Ridley, který byl upálen v Oxfordu roku 1555 a patří do skupiny tzv. Oxford martyrs čili mučedníků oxfordských. Místo jeho upálení dodnes připomíná kamenné znamení kříže v dlažbě jedné z hlavních oxfordských ulic. Mučedníky oxfordské celkově zase připomíná sloup mučedníků (obrázek výše) nedaleko tohoto místa, za kostelem Marie Magdaleny.

 clanok_foto_496_orig.jpg

Mariina vláda byla vystřídána vládou její sestry Alžběty, která kormidlo obrátila opět pryč od Říma. A situace se obrátila i ve věci pronásledování. A tak, jako je ikonou anglikánských mučedníků biskup Ridley, katolíci mají Edmunda Kampiána. Tento člen oxfordské St. John's College svého času přešel od anglikánství ke katolictví a musel prchnout z Anglie. Pro nás je zajímavé, že svého času působil i v Praze. Vstoupil k jezuitům a když se do vlasti v roce 1579 vrátil, byl po dvou letech tajného působení mezi katolíky prozrazen a zajat. V roce 1581 byl poté, co odmítl odejít od katolíků k anglikánům, brutálně popraven.

Aby všeho nebylo dost, šlo o něco později k dalšímu náboženskému násilí, tentokrát v polovině 17. století ve střetu konzervativních anglikánů a protestantských puritánů. Nemá smysl rozebírat všechny detaily, ale je jasné, že Anglie má všechny důvody pro výčitky na všech stranách. Staré rány se obvykle hojí pomalu, zvláště jsou-li tak hluboké.

O něco později došlo také k jiným událostem, které sice neskončily násilím, ale také nemusí být zrovna nejradostnějším zážitklem pro tu či onu stranu. Jsou to odchody významných osobností anglikánské církve "ke konkurenci". Známou postavou byl oxfordský učenec a anglikánský pastor John Wesley, který v 18. století založil Metodistickou církev. Dalším příkladem je oxfordský anglikánský kněz John Henry Newman, zástupce tzv. oxfordského hnutí, který ve druhé polovině 19. století konvertoval ke katolictví a později se stal dokonce kardinálem.

stmary.jpgkazatelna.jpg

Když dnes přijdete do anglikánského kostela Panny Marie v Oxfordu (viz obrázek výše), který je zároveň hlavním kostelem oxfordské univerzity, můžete najít docela sympatické svědectví o společném zpracování těchto dějinných zvratů - kostel s hrdostí ukazuje kazatelnu, na které kázali Wesley i Newman a velkou pietní tabulí na zdi připomíná mučednickou smrt anglikánských i katolických obětí náboženského násilí.

Anglikáni zcela jistě dnes nejsou kdovíjak šťastní z toho, že osobnosti jako Wesley nebo Newman odešli z jejich církve. Ale jsou schopni pro ně mít slova uznání a být hrdí na to, že vzešli z jejich společenství. Podobně ani katolíci ani anglikáni netouží po řešení svých sporů a la Ridley nebo Campian. Jak je tomu u nás? Husa jsme už docela zpracovali, i když to také není příliš slavné. Byl příliš dlouho oním projekčním plátnem (obraz Tomáše Halíka), na který si všechny strany promítaly své interpretace dějin. A nejen katolíci či protestanti, i komunisté. Byť katolíci na Husa nějak nenadávají, jsou z něj stejně dost rozpačití a jaksi neví, co s ním. A to jsme si Husa ani neupálili sami (na rozdíl od oxfordských mučedníků, kteří byli anglickou obětí anglického pronásledování). S katolickými oběťmi je to pak ještě horší. Jana Sarkandra mnozí protestanté vůbec nemohou vystát, a i když při jeho svatořečení papež Jan Pavel II. pronášel velmi vstřícná slova, do praxe se ani u katolíků ani u protestantů ještě nedostala v té míře, v jaké by to bylo žádoucí.

V naší vysoce sekularizované zemi by možná mohli mít lidé pocit, že jim do náboženských třenic minulosti nic není. Je to jen důvod, proč o náboženství raději nic neslyšet. Rozumím tomu, ale nic naplat. Je to součást našich dějin, které jsou nejen světlé, ale místy i temné. Víra je Boží dar, který nelze vnutit. Nemohu člověka, který není křesťanem považovat za hlupáka nebo zlotřilce. Ale toho, kdo se nechce seznámit s vlastními dějinami a vyrovnat se s nimi, za blbce považovat musím. Protože jako známo, kdo dějiny nezná, ten je dosouzen k tomu, aby chyby minulosti opakoval.

 

 

 

 

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00