Meditace o počátcích univerzity

pátek 25. červen 2010 10:27

Každý, kdo si prohlíží nějakou knihu o dějinách filosofie, si na první pohled všimne, že mezi významně plodnou antikou a navazující patristikou a vrcholným středověkem, zeje propast několika staletí, kdy se toho až na výjimky moc nedělo. Čím to bylo způsobeno?

Pravděpodobně se jedná o jev sociologický, který se promítl i do oblasti vědy. Husté osídlení antického Řecka s jeho polis, podobně jako v podstatě totéž území po christianizaci, mělo velký intelektuálně tvořivý potenciál. Šlo o hodně vzdělaných a tvořivých lidí na malém území, kteří měli díky dělbě práce čas i možnosti diskutovat, bádat a studovat. Druhá polovina prvního tisíciletí byla výrazně odlišná. Padla Římská říše a nastala kulturně nábožensko civilizační expanze na sever Evropy. V této souvislosti sehrála významnou roli Benediktova řehole. Kláštery mnichů, které ji v tomto období v podstatě kompletně přijaly, byly od sebe velmi vzdálené, často na odlehlých místech, a jejich hlavním úkolem bylo udržovat kulturu, vzdělanost a postarat se o rozumný život lidí v sídlech poblíž klášterů. Tomu odpovídá i benediktinské heslo ora et labora (modli se a pracuj). V tuto dobu prostě byly jiné priority a dost sil stálo vůbec udržet antickou a patristickou vzdělanost: opisování knih, vyučování mnichů apod. Koncentrace lidí byla malá a měli mnohem prozaičtější starosti. Na systematickou badatelskou práci prostě nebyla doba.

V tuto dobu je velmi důležitým prvkem vzdělanosti klášterní škola. Cíl je dát mnichům základní vzdělání a uvedení do teologie. Přístup je především augustinovský, tedy v jádru platónský: učitel je ten, kdo uvádí žáky do pravdy. Metoda učení je především sententia, tedy moudrá a zbožná „věta“ nebo „nauka“ Bible nebo církevních otců. Prioritou je receptivní přístup a nikoli diskuse. Při pokorném přijímání božských pravd není třeba diskutovat, ale především přijímat. Ještě sentence Petra Lombardského jsou sbírkou někdy i poněkud protichůdných výroků, které ale byly přijímány ve svém souhrnu a nesoulady se příliš neřešily. V kontextu doby to mělo svou logiku, ale s přelomem tisíciletí se situace mění a vznikají větší centra, rostou města a evropské země se daří civilizačně a kulturně křesťansky konsolidovat. To s sebou nese výzvu nových přístupů k učitelské a badatelské práci. Vznikají katedrální školy a posléze univerzity, kde je prosazován aktivní přístup, hledání pravdy, diskuse a polemika. V centru stojí nikoli sentence či teze, ale otázka, quaestio, a to pokud možno diskutovaná, tedy questio disputata. Tato změna přístupu s sebou samozřejmě nesla spoustu kontroverzí a sporů mezi konzervativnějším a pokrokovějším křídlem.

Ve druhé polovině 12. století tedy vznikají vedle klášterních škol i katedrální školy. Zatímco ideálem klášterních škol byla příprava mnicha pro správný klášterní život. Představitelem tohoto proudu byl především Bernard z Clairvaux, zakladatel cisterciáckého řádu a autor řady duchovních kontemplativních spisů. Bernard byl také jedním z velmi ostrých odpůrců Petra Abaelarda, který byl více logik a filosof než kontemplativně zaměřený mnich.

Katedrální školy naproti tomu více zdůrazňovaly profánní obory jako tzv. svobodná umění (trivium: logika, gramatika, rétorika a quadrivium: aritmetika, geometrie, muzika, astrologie), právo a medicínu. Mezi nejznámější a nejvlivnější školy patřily Laon, sv. Viktor, Hora sv. Jenůfy (Sainte Geneviève) a Chartres. Mezi významné autory patří především Thierry z Chartres a Hugo a Richard od sv. Viktora. A existovala mezi nimi i určitá pluralita.

Chartreská škola se soustředila na sedm svobodných umění a dávala velký důraz na platonismus. Pařížská škola od sv. Viktora byla zaměřena umírněnějším způsobem, který se snažil hledat mosty mezi radikálními zastánci tradiční kontemplativní a mystické teologie na jedné straně a dialektiky zaměřené na filosofické a logické spekulace na straně druhé. Hugo od sv. Viktora představuje se svým dílem De sacramentis fidei christianae jednoho z nejdůležitějších představitelů školy a jmenovaný spis je jednou z prvních středověkých Sum. Jeho cílem je integrovat svobodná umění do teologie a dát jim tak podle něj správné místo podřízené zjevenému poznání.

digitalizace.JPG

S počátkem 13. století dochází na křesťanském západě k obrovskému rozmachu univerzitního stylu práce a rozkvětu těchto institucí. Univerzita jako fenomén v podstatě nemá v ostatním světě obdobu, ani na křesťanském východě, ani v oblasti islámu apod. Univerzita je svobodné prostředí, které kultivuje myšlení a rozvíjí vědění pouze pod měřítkem pravdy. Vzdělání, jakkoli je nejdůležitějším cílem univerzity, není největší přínos toho, co dělá univerzitu univerzitou. Tím je svobodné bádání, kritická diskuse a velká nezávislost na politické i církevní autoritě. Proto ve 13. století dochází ruku v ruce s rozkvětem univerzit na západě k obrovskému rozmachu filosofie a teologie. Toto století se dá bez rozpaků označit za zlatý věk středověké učenosti a bádání. Mezi nejvýznamnější univerzity této doby patří Paříž a Oxford. Pařížská univerzita například vznikla na základě ideově bohatých předchůdců, kterými byly klášterní školy v Paříži a okolí. Po počátečním seskupení těchto učenců do vyššího celku dochází k postupné právní fixaci tohoto konsorcia, jeho vyvázání z oblasti světské spravedlnosti (1200) a papežského schválení statutu univerzity (1209), které vyvazuje univerzitu i z moci místního biskupa. (Mimochodem, když se říká, že pouze kněží mohli studovat, není to zcela pravda. Pravda je ta, že studenti brzy získávali status klerika – nikoli svěcení na kněze – a to hlavně proto, že tím byli vyvázáni z moci místního vládce a získali větší míru akademické svobody.) Mezi první univerzity patří především oblast jihu Evropy (Salamanka, Neapol, padova, Montpellier atd.). V severní Evropě je první založenou univerzitou Praha (1347), a po ní i Víděň, Heidelberg, Kolín nad Rýnem atd.

Základ univerzity tvoří 4 fakulty: svobodných umění, medicíny, práva a teologie. Pařížská artistická fakulta byla nejprve chápána jako předstupeň teologické fakulty, jako jakýsi nižší stupeň univerzitního vzdělání. V polovině 13. století se ale emancipuje a získá (k nelibosti mnoha teologů) nezávislost. Univerzita se vedle fakultního dělení dále dělí na zástupce různých národnostních oblastí. Je zjevné, že v tak heterogenním společenství, jak co se týče oborů, tak co se týče národností, neprobíhal život bez problémů a hladce. Docházelo k celé řadě sporů, které končívaly velmi ostře. Postup univerzitního vzdělání byl různý, ale pro příklad lze uvést pařížský postup ze 13. století.

  • Student začíná v útlém věku nejprve studovat svobodná umění (současným jazykem řečeno filosofii a přírodovědu). Dva roky chodil na přednášky a účastnil se disputací jako oponent. Poté dva roky zaujímá v disputacích úlohu respondenta (toho, kdo odpovídá) a stává se bakalářem svobodných umění. Poté následuje tříleté období dalšího vzdělávání v Aristotelových libri naturales a quadriviu. Poté získá licenci mistra svobodných umění. Celkem tedy doba studia svobodných umění představuje asi 10 let. Takto připravený student může postoupit ke studiu teologie.
  • Student teologie se účastní přednášek biblického bakaláře o Písmu, přednášek biblického mistra o Písmu a přednášek sentenciárního bakaláře o Sentencích Petra Lombardského. Student se vedle toho účastní disputací. Tato fáze trvá 7 let. Získává postupně hodnosti biblického bakaláře, sentenciárního bakaláře a všeobecného bakaláře.
  • Poté student již coby biblista přednáší 2 roky, jako sentenciář také 2 roky a jako bakalář formatus se 4 roky účastní různých druhů disputací, káže a aktivně se účastní univerzitního života a obřadů. Celkem se tedy jedná o 8 let intenzivního univerzitního života. Poté student skládá zkoušky spočívající v několika velkých disputacích na zvolené téma a skládá univerzitní přísahu. Stává se mistrem teologie.

Tento dlouhý a komplikovaný postup k nejvyšším univerzitním gradům zajišťoval kvalitní přípravu v psaném i mluveném projevu a velkou schopnost vést diskuse. Šťastná situace, kdy byl člověk po dlouhou dobu zároveň studentem a pedagogem, dávala kandidátovi velmi dobrou školu pro pedagogické působení a sjednocovala univerzitu do jednotného a provázaného organismu.

Ruku na srdce. Byl ten středověk tak temný a nesvobodný, jak se často říká? A mimochodem, jak by asi reagovala řada dnešních vysokoškolských učitelů, kdyby museli několkrát do roka předstoupit na tzv. disputatio quotlibetalis, volně řečeno diskusi na volné téma a museli přesvědčivě přede všemi členy akademické obce hájit svůj postoj v položené otázce? Není právě taková nezpochybnitelná erudice a veřejná kontrola cílem moha v současnosti navrhovaných reforem vyššího vzdělání? Možná by stálo za to si přiznat, že se chceme v mnohých ohledech prostě vrátit ke kořenům. Což ale znamená do středověku. Tak ať se nám to daří!

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00