Mýtus, filosofie a přírodověda

pátek 18. červen 2010 08:30

Protože hodně lidí staví do ostrého kontrastu filosofii a vědu, stojí za to si připomenout, co vlastně filosofie je. Často k pochopení věci pomůže vysvětlení jejích počátků. Filosofie se objevuje na scéně okolo 7. století před Kristem. Do té doby vládne řeckému myšlení mýtus, tedy zjednodušeně řečeno snaha vysvětlit smysl věcí nějakým ilustrativním příběhem. Mytologické vyjádření má svůj hluboký smysl, ale nevysvětluje přesně vzato proč se něco děje tak či onak, jinými slovy nehledá příčiny. Styl myšlení, které se začíná ptát po příčinách, se tehdy vymezil vůči mýtu a začalo se mu říkat filosofie.

V průběhu dějin se z části filosofie postupně vydělovala a osamostatňovala ta její část, které dnes říkáme přírodní věda nebo zkráceně prostě jen věda. Vědě i filosofii zůstalo společné to hlavní - hledání příčin. Vraťme se ale k mýtu a filosofii. Mythos a logos jsou dva rozměry starého řeckého myšlení, které nelze detailně a ostře separovat. Obojí způsob myšlení a vyjadřování v sobě nese pravdu a je k pravdě zacílen. Dnes se obvykle slovem mýtus rozumí pouhý protiklad toho, co je historická pravda. Dá se tedy s trochou zjednodušení říci, že mýtus je pro dnešního člověka totéž jako historická nepravda, fikce či – ostřeji řečeno – „zprstuvycucanost“. Mythos je však pro staré Řeky něčím zcela jiným. Je to jiný způsob vyjádření pravdy než logos – rozum, definice, výměr, důvod… Klasické místo osvětlující komplementární vztah „mytického“ a „logického“ nalézáme např. u Platóna v dialogu Prótagoras:

sokrates.jpg

 Jestliže tedy můžeš nám jasněji dokázati, že je možno zdatnosti učit (říká Sókratés sofistovi Prótagorovi), neodepři nám a dokaž! Však neodepru, Sókrate. Ale mám vám to, jako starší mladším dokázat vypravováním mythu či tak, že bych to vyložil prostou řečí? Tu mu mnozí z posluchačů odpověděli, aby vykládal, kterým způsobem chce. Nuže zdá se mi, pravil, že bude milejší vypravovat vám mythos.

 

 

Touto apologií mýtu nechci říci, že cokoli mýtického je v našem slova smyslu pravdivé – ani na půdě logického, filosofického, striktně rozumového myšlení není každý výrok pravdivý. Jde jen o to, aby byl mýtus starých Řeků zbaven jednoznačně negativní konotace blábolu, který s sebou dnes většinou nese.

Zmíněný zlom přinášející vedle mytologického i filosofické myšlení je svázán se jmény prvních filosofů mílétské školy. Jak už ukazuje výše zmíněný úryvek z Platóna, nešlo o zadupání mýtu do země nově se objevující filosofií. Oba tyto rozměry myšlení existovaly před i po době, do níž umísťujeme počátek antické filosofie. Avšak první ztrácí svůj primát ve prospěch druhého. Zatímco stará doba je charakteristická Hésiodovou Theogonií, nová doba už se ptá po přesné logické pravdě vystihující skutečnost jiným způsobem. Mýtus už není vládnoucím elementem myšlení, ale pouze doplňuje striktně rozumové a přesné myšlení.

Předsókratovští filosofové tedy působí v kulturním a náboženském prostředí homérského náboženství. Bohové měli výrazné antropomorfní rysy, velká část bohů pak byla personifikací určitých abstraktních pojmů nebo přírodních dějů (mj. láska, spánek, noc, vítězství…). Jak plyne již z názvu Hésiodova díla Theogonie, zájem byl o genealogii bohů, nikoli o dějiny kosmu. Theogonie počíná prvotním Chaosem, z něhož povstala Gaia a Erós. Gaia zplodila Úrana a ten s ní potom druhou generaci bohů.Úranos byl zabit svým potomkem Kronem. Hésiodos však začíná i s abstraktním myšlením, jak je zřejmé ze zmíněných božstev, které jsou personifikacemi abstraktních pojmů. Významné je také to, že v akcentování postavy boha Dia, který má nad ostatními bohy duchovní převahu, se začíná projevovat sklon k monoteismu a k hledání jedné příčiny a jednoho posledního principu.

Prvním známým filosofem byl míléťan Thales. Jak víme z Aristotelova svědectví, představa Země je u Thaleta stejná jako v mytologii – deska plovoucí na vodě. Tím, co mytologii překonává směrem k filosofii, je však skutečnost, že se Thales neodkazuje do oblasti empiricky neověřitelných vyprávění, ale hledá příčiny rozumové. Zemětřesení například chápe jako důsledek pohybů vody (jak víme ze svědectví Senekova), na níž Země plave a nikoli už jako důsledek hněvu boha Poseidona. Představa Země plovoucí na vodě koneckonců není žádná úlitba nebo přežitek tradičním nevědeckým představám. Pro člověka žijícího v zemi plné ostrovů, který se navíc často plaví za obchodem, musí být hypotéza Země jako desky na vodě docela odpovídající zkušenosti. Důležitost vody, kterou Thales postřehl, ho vedla k přesvědčení, že voda je tím nejdůležitějším prvkem, počátkem všeho – pralátkou.

Co si lze pod slovem pralátka představit? Aristotelés, když mluví o Míléťanech, ji ztotožňuje s látkovou příčinou. Doslova říká, že ze čtyř druhů příčin (látkové čili materiální, formální, účinné a finální čili účelové) znali pouze látkovou. Voda je podle Aristotela Thaletovi substrátem, který je věčný a pouze mění své vlastnosti. To už je ovšem Aristotelova interpretace jeho vlastním pojmovým aparátem. O Thaletově myšlení jsme však informováni jen takto, z druhé ruky, neboť žádné jeho přímé texty se nedochovaly. Dejme proto slovo Aristotelovi:

aristoteles.jpg

Většina těch, kteří se první obírali filosofií, myslila, že počátky všech věcí jsou jen v podobě hmoty. Neboť to, z čeho jsou všechny věci a z čeho na počátku vznikají i do čeho na konci zanikají, přičemž trvá podstata a mění se jen ve svých stavech, to nazývají prvkem a principem jsoucna. Proto se domnívají, že ani nic nevzniká, ani nic nehyne, jelikož stále trvá taková podstata. Počet a povahu takového principu neuvádějí ovšem všichni stejně. Thales, původce takové filosofie, říká, že je to voda; proto také hlásal, že se vše živí vlhkem a že z něho vzniká a jím se živí i teplo (…) Tuto domněnku čerpal i z toho, že semena všech věcí mají vlhkou povahu.

 

Bylo by asi mylné (i když psychologicky pochopitelné), kdybychom si mysleli, že Thales považuje vodu jako prvek, který byl na počátku a z něj se vše ostatní odvodilo způsobem jakési transmutace. Tato představa vychází z přesného rozlišování různých příčin. To však udělal až Aristotelés. Pro Thaleta však zřejmě role látky, života, duše, pohybu, příčiny do značné míry splývá. Voda je tedy pro něj tím určujícím a hlavním. Přesněji nelze z dochovaných zlomků s jistotou vyvozovat. V chápání role vody jakožto oživujícího a prvotního principu může přispět i Aristotelovo svědectví, že Thales předpokládal, že magnetovec má duši, protože hýbe železem.

Tak tedy začala filosofie. Hledáním příčin. Současné rozlišování na filosofii a (přírodo)vědu se do značné míry týká jejich metodologie (to, co nelze, a co lze ověřovat empiricky), ale ne základního způsobu jejich tázání.

 

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00