Filosofie a přírodní věda u Alberta Velikého

středa 9. červen 2010 08:14

Jedním z nejvýznamnějších autorů vrcholného středověku byl dnešní laickou veřejností dosti opomíjený Albert Veliký. Je v mnoha ohledech myslitelem velkých změn. Proto asi není tolik známý, neboť velcí mužové zlomových epoch obvykle vyčerpají svou sílu v nesmírně důležitém, ale nevděčném úkolu připravit půdu svým následovníkům. Albert byl jedním z prvních dominikánů, univerzitních učitelů, středověkých aristoteliků a moderně chápaných přírodovědců.

Třinácté století (Albertův život spadá do let 1200-1280) je obdobím, kdy křesťanský západ dosud filosoficky navazující hlavně na Platóna a novoplatonismus znovu objevil aristotelskou filosofii (do této doby známou jen ve sféře logiky). Zatímco platonizující dědictví Augustinovo zdůrazňovalo primát ducha mj. tím, že jako východisko poznání bralo mysl, aristotelismus vychází důsledně z empirie, ze smyslové zkušenosti.

Aristotelské spisy byly na počátku 13. století zakazovány. Jakási preventivní opatrnost vedla církevní autority k tomu, aby unáhleně nepřivítali nově objevenou, neprozkoumanou, novátorsky vypadající a tudíž zneklidňující filosofii Aristotelovu, navíc přišlou spolu s arabskými překlady a komentáři. Zmíněné autority se nesnažily Aristotela zničit nebo definitivně zakázat, ale pouze odložit jeho veřejné šíření a diskuse do té doby, než bude Aristotelovo dílo prozkoumáno a komentováno komisemi k tomu ustanovenými (což se postup, který se děje dodnes, jak je vidět na kauze Mein Kampf – jakkoli nechci srovnávat dílo Aristotelovo s Hitlerovým žvástem). A protože komise pracovaly ve 13. století asi stejně efektivně jako dnes, zajímavé a inspirativní Aristotelovy texty nečekaly a našly si svou cestu samy. Albert byl jedním z prvních středověkých autorů, kteří se zabývali celým Aristotelovým korpusem. Ke všem knihám zpracoval komentáře. Byť byl vyškolením i založením spíše platonik, připravil svými díly i pedagogickou prací cestu aristotelsky inspirované velké středověké obnově křesťanského myšlení. Albert je zde výslovně myslitelem přechodové doby – nesnadno se čte, jeho koncepce nejsou detailně domyšlené a koherentní, nicméně bez něj by jeho žák Tomáš Akvinský nemohl být nikdy takovým velikánem, jakým byl.

Albert Veliký

Jedna z věcí, kterou Tomáš po Albertovi vůbec nepřevzal a nerozpracoval, je Albertova přírodovědná práce. Možná i proto, že byl na rozdíl od asketicky vypadajícího Alberta dosti korpulentní a neměl tedy takříkajíc tělesné předpoklady pro behání po lese, lezení na stromy apod. Albert toto vše dělal. Kromě kariéry provinciála německých dominikánů, zakladatele mnoha klášterů, církevního diplomata, biskupa a univerzitního učitele stačil sepsat řadu přírodovědných pojednání – a mnohdy v docela moderním stylu.

Albert byl samozřejmě zastáncem antického pojetí vědy, tj. jistého vědění skrze příčiny, které muselo být o obecném a nutném (což znamenalo, že vědou mohla být metafyzika nebo matematika, ale ne experimentální přírodověda), nicméně hájil potřebu experimentu v některých oblastech, kde nelze postupovat rigorózně vědeckým postupem, poplatným Aristotelovým Druhým analytikám. Albert odmítá snahu neoprávněně argumentovat způsobem neodpovídajícím poznávanému předmětu. Já sám naprosto odmítám logické důkazy ve vědách o věcech, říká Albert a staví se tak do opozice vůči myslitelům, kteří chtěli o přírodě vynášet definitivní soudy z pouhého rozumu. Takoví bádají více v mystické teologii než v přírodě, říká zase o teolozích, kteří chtějí o týchž věcech soudit pouze z Písma.

Je zřejmé, že ať definujeme vědu jakkoli, bez experimentální metody se v některých oblastech poznání neobejdeme. V rámci aristotelského pojetí vědy (je to pojetí vlastní celé antice a středověku, ale Aristotelés ho jako první systematicky zpracoval) sice experimentální metoda neobstojí, ale ať už je vědecká nebo není, jiným způsobem v této oblasti často postupovat nelze. Sám Aristotelés zkoumání jednotlivin neodmítal – měl velkou sbírku přírodnin a je autorem spisů na experimentálním poznání založených.

Albert nám zanechal celou řadu pozorování přírody – čím se živí ryby, jak se vyvíjí v ročních obdobích části rostlin, první klasifikaci květenství apod. A nejenže tyto věci, které do tehdejšího pojetí vědy nezapadaly, zkoumal, ale snažil se i obhájit jejich vědeckost. Je pravda, že ve třináctém století nemělo slovo věda (scientia) onen mysteriózní opar důležitosti jako dnes. Byl to druh poznání, dokonce jeden z nejvyšších, ale na rozdíl od současnosti mu nebyla prokazována až jakási kvazi-religiózní úcta (mimochodem, řada středověkých teologů nepovažovala teologii za vědu, což ale tehdy neznamenalo nějakou méněcennost – naopak, asi by řekli, že teologie je hodnotnější, nicméně není věda). Jak se Albert snažil dopracovat k vědeckosti experimentálního, kontingentního (nikoli nutného) a na jednotliviny zaměřeného poznání? Přichází s myšlenkou, která se objevuje už u Aristotela, totiž s koncepcí hypotetické (podmíněné) nutnosti.

Albert souhlasil s tím, že se má věda týkat obecného a nutného, ale nutnost nevztahuje pouze na sféry metafyziky nebo matematiky. Nutné podle něj mohou být i věci tohoto světa, které jsou samy o sobě kontingentní, ale jsou nutné v určitém ohledu. Tato slabší nutnost je nutností vyvozovanou z předpokladu cíle. Např. jestliže je někdo živočich, pak aby byl živočich (tedy s tímto cílem), musí být (nutně) živý, smyslově vnímající apod. Sloni například nejsou nutní v tom smyslu, že by museli existovat (jestli budeme přírodu i nadále takto ničit, můžeme ne-nutnost existence slonů dokázat velice zřetelně). Je v nich ale nutnost podmíněná. Jsou-li X, musí být i Y, kde např. X = živočich a Y = smyslový.

Albert bohužel příliš známý a oslavovaný není, ač předběhl svou dobu velice výrazně. Přesto jsou jiní středověcí „zakladatelé moderní přírodovědy“ mnohem známější. Možná i proto, že se Albert neproslavil stavěním přírodní vědy a teologie do konfliktu a jako biskup a představný církevního řádu nepůsobí tak zajímavě a disidentsky jako řada jiných. Škoda. Ne pro Alberta, ale pro nás.

 

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00