Sakrální architektura jako problém

středa 12. květen 2010 08:43

Diskuse o tom, jaký typ sakrální architektury je ten nejlepší a nejvíc křesťanský, je vděčné téma, které se pravidelně a v různých obměnách vrací. Nedávno vyprovokoval diskusi k tomuto tématu i článek na portálu ChristNet věnovaný moderní sakrální architektuře. Moderní architektura dráždí sama o sobě, jak jsme se mohli přesvědčit už v případě tzv. tančícího domu nebo stále živé letenské „chobotnice“, a jedná-li se navíc o sakrální architekturu, je celá věc mnohem komplikovanější a vzbuzuje mnohem větší emoce. Netýkají se totiž tolik věcí časných jako jsou moc nad penězi nebo pozemky, ale věcí odkazujících k věčnosti. Symbolika chrámu spoluutváří naši spiritualitu a tím i víru, neboť lex orandi lex credendi. Dovolte mi být zpočátku trošku osobní.

Někteří lidé se svěřují se svými pocity ze své „pohanského minulosti“, kdy pro ně návštěva nějakého chrámu byla příjemným spočinutím narozdíl od chrámu jiného, který v nich takové naladění nezanechal. Přiznám se, že já (jako konvertita, který v dětství do kostela ani nepáchl, takže mě tam nemohlo být ani „přirozeně dobře“, bez ohledu na to, jestli byl románský, barokní nebo moderní) se dnes jako křesťan obvykle cítím velmi dobře v kostele románském nebo gotickém, ale v barokním nebo barokizovaném nikoli. Jsou výjimky, které se mi líbí a mám je rád (třeba sv. Havel v Praze nebo některé vesnické kostely), ale většinou mi barokní kostely přijdou jako velkolepé obrazárny, které jsou duchovně plytké. Milovníci barokních štukatur prominou, ale zvlášť se to týká třeba premonstrátského kostela na Strahově (i s tím naleštěným mramorovým kluzištěm místo podlahy) nebo Mikuláše na Malé straně. Jezuitská architektura je něco, co už vůbec nemusím, vrcholem byl kostel Il Gesu v Římě – velkolepý, ale pomodlit jsem se šel radši pod fíkovník k Tibeře (výjimkou byl neopakovatelný zážitek návštěvy cely sv. Ignáce v přilehlém klášteře). Nevím proč to tak je, nechci baroku jen spílat, nikomu ho nechci ani brát, ale je to prostě mé cítění, kterého se asi těžko zbavím. Myslím si samozřejmě, že má i nějaké teoretické podložení, ale to by bylo na dlouhou diskusi a kdo ví, jestli mám pravdu... to si budu ještě promýšlet. Nejsem kunsthistorik.

Kostel Il Gesu v Říme

Z kostelů novějších mě toho ovšem oslovuje ještě méně. Čím novější, tím víc jsem na rozpacích. Docela dobře se cítím v anglických a irských (mnohými pohrdaných) neogotikách, které na mě působí jaksi normálně „kostelně“, a nijak mě takříkajíc nepohoršují (ovšem katolická retro katedrála, které se říká „Shrine of Immaculate Conception“ ve Washingtonu mě za srdce moc nevzala). Ale většina stylů 20. století mi zůstala zapovězena. Strašnická pyramida s kuří nohou na střeše (nebo že by to byla anténa?) ve mně budí rozpaky stejně jako prý úžasný kostel ve Vršovicích, který jsem si dlouho pletl s vodárnou. A abych nebyl pragocentrik, tak se přiznám i k rozpakům z budějovického kostela sv. Vojtěcha „Na čtyráku“, kde mi oblouk nad kněžištěm připomíná vlnitý plech (a s tím i všechny nekonečné vtipy o vlnitých pleších, co jsem kdy slyšel). Můj odpor k novinkám nevyléčila ani návštěva mnohými nadšeně obdivovaného brněnského saleziánského kostela.

Kostel Panny Marie ve Strašnicích

Ale jsou i horší případy. V Polsku prý svého času postavili moderní kostel sv. Maxmiliána a lidé se ptali: „To, že sv. Maxmilián Kolbe zahynul v koncentračním táboře v bunkru, znamená, že se i my musíme celý život modlit v podobném bunkru?“

A to musím říct, že se vůbec necítím jako člověk, který by si idealizoval minulost a neměl rád současnost – neohlížím se nazpět k nějakému zlatému věku, který je třeba přivolávat zpátky. Žiji dnes a jsem rád, že tomu tak je. Možná jen nemám pochopení pro „nadčasovost současné architektury“. Nebo je vážně s odpuštěním blbá – a dějiny ať rozhodnou.

Už už jsem měl starosti, že jsem nenapravitelný staromilec a zakyslík, když jsem měl to štěstí dostat se do kostela trapistů v Novém Dvoře. Byl to snad první skutečně moderní kostel, kde jsem se cítil opravdu jako v kostele, který byl nádherný, duchovní a moderní. Do té doby jsem si neuvědomil, že i ze světla ze dá stavět.

Klášterní kostel trapistů v Novém DvořeInteriér kostela trapistů v Novém Dvoře

Ale co je nejdůležitější – ať je člověk kde je, stejně je podstatný Bůh. Takže můžu být smutný z toho, že ten či onen barák nechápu, že je to jiný šálek čaje, že to není můj vkus, že je to možná dokonce nejen subjektivně nesrozumitelné pro mě, ale že je to třeba i objektivně špatné (kdo ví?), ale v kostele je pro mě nejpodstatnější to, že tam jdu kvůli Bohu. Že je to místo, kde se křesťané scházejí za účelem modlitby a slavení eucharistie. To ostatní, jakkoli důležité, je sekundární.

Mohlo by se oprávněně namítnout, že jsme lidé, tj. bytosti nejen duchovní, ale i tělesné, jejichž city a pocity jsou důležité pro utváření jejich osobností. Krása a její vnímání je pro náboženský život důležitá. V hnusu lze přežít, ale nelze si takový život velebit jako ideál nebo si ho ještě projektovat do architektury, aby nám vydržel po staletí. Taková námitka je zajisté oprávněná. Problém je v tom, kdo rozhodne, co je krásné a co ošklivé. Druhý a významnější problém je, jaká krása nám zprostředkuje duchovní poselství a jaká nikoli. Barokní architektura může být krásná, moderní může být zajímavá, ale jako sakrální prostor mi velmi nesedí. Rozhodně tedy jako bytosti tělesně-duševní krásu a to přiměřené druhy krásy pro svůj život potřebujeme. Jsme ovšem lidé různí a každému se líbí něco jiného. Mám řadu přátel, kteří naprosto nechápou mou nechuť k baroku a vehementně mě přesvědčují o opaku, ale citům člověk neporučí.

Na druhé straně nelze být jako pubertální děcko a vybírat si kostely pouze podle architektury. Mé vzpomínky na farnost okolo výše zmíněného kostela „Na čtyráku“ jsou velmi příjemné a nekazí mi je ani ten nešťastný „vlnitý plech“. Nežijeme v ideálním světě. Kdyby byl tamní sv. Vojtěch gotickým kostelíkem, bylo by mi blaze, ale jiní by byli smutní, že je tam málo světla. A tak bychom si mohli vymýšlet do nekonečna. Jistota je v jednom, že Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky (Žid 13, 8). A na otázku proč (či za kým) do kostela chodíme, si musíme odpovědět sami.

A kvůli tomu stojí za to i snést trochu barokní nádhery a baculatých andílků nebo moderních pokroucenin, kterým rozumí jen gnostičtí zasvěcenci moderního umění. Možná, že naše trpělivost překonávající naši natvrdlost a nepochopení ocení příští generace, které plně pochopí to, co je dnes nadčasové a předběhlo dobu. Nebo je to celé opravdu k ničemu a stojí to za starou bačkoru. Pravděpodobně to dopadne jako s gotikou nebo barokem. Někteří jim porozumí, jiní ne. Ale pro nás dnes je důležité, abychom se drželi podstatného a nenechali se zmást věcmi druhořadými.

Architektura je určitě zajímavá a důležitá, zvlášť ta sakrální. Ale jestli by měla křesťany rozdělovat, tak už mlčím a budu beze slova chodit na Mši do největší moderny nebo do barokního chrámu. Analogicky k tomu, co říká Apoštol o jídle: „je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu. (1 Kor 8, 13)“

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Tomáš Machula

Komentáře o společnosti a náboženství (ale nejen o tom).

Filosofický druh: Živočich rozumový Biologický druh: Homo sapiens sapiens

REPUTACE AUTORA:
0,00